Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Lucie Lohnická není maminkou dílem okolnostmi a dílem rozumem. Přesto rozhovor s ní do seriálu o rodičovství patří, protože pořád zůstává něčí dcera, sestra a teta hlídačka, manželka i životní partnerka. A taky kamarádka, co se svým rozhledem na rozhledny šplhat sice nemusí, ale o to víc chce.

Lucka se narodila s dětskou mozkovou obrnou, jako většině předrevolučních dětí jí šmahem předpovídali život v ústavu, na lůžku a s mentální retardací. Těsně vedle. 🙂 Coby náctiletá střídavě doma, u moře a v lázních prostě špatně chodila a mluvila, kvůli horší jemné motorice sem tam něco neudržela v ruce nebo se musela extrémně soustředit na psaní. Nejezdila na kole, nelyžovala, rovnováhu lovila, kde se dalo, třeba na chodbách hradů a zámků, kam ji to vždycky nějak táhlo. Historii se zaměřením na hrady, zámky a archivnictví vystudovala i na vysoké škole.

Rodina

Rodičovství jinak?
Máma, táta, dítě, brácha, ségra, babička, děda… Rodina může znamenat hodně lidí, a tím i osudů. Nemocí, postižením nebo jinými okolnostmi se určitě nějak promění. Ale opravdu je takové rodičovství o tolik jiné, než jak ho sami známe? I to zjistíte v novém seriálu na Inspirante.

Luci, promiň, ale jako vědkyni si tě nějak neumím představit.

Já sebe už taky ne. Prolejzat české i zahraniční archivy a pak nad tím hodiny sedět a bádat, aby to vůbec k něčemu bylo, to kolikrát nezvládali ani mí (zdraví) kolegové z katedry. Přesto jsem to chtěla aspoň zkusit. Po zkouškách jsem se vrhla na doktorandské studium. Jenže než jsem došla na autobus, na vlak, do archivu a něco sepsala, byla jsem úplně vyřízená. Zkoušela jsem si to rozplánovat na různé dny, ale stejně jsem zbytek týdne doma proležela.

Nepomohlo by ti auto?

Moc ne. Já ale řidičák ze zdravotních důvodů stejně mít nemůžu. Prý mám zpomalené a úlekové reakce.

Chápu, mě v autě děsí snad všechno. Takže jsi nakonec doktorát kvůli zdraví zařízla?

Ano a pokračovala jsem na malý úvazek na katedře v knihovně. Pracovala jsem s databázemi a pořizovala kopie knih, jenže mi po třech letech už neprodloužili smlouvu s tím, že moji práci prý zastanou jiní. Nechtěla jsem to tak nechat, zjišťovala jsem, jak to mají s povinným podílem, ale myslím, že to tehdy řešili spíš odebíráním výrobků. Mrzelo mě, že v tak velké státní instituci se pro mě nenajde jediné místo, obzvlášť když mám v akademickém prostředí i známé a kamarády. Tady na severní Moravě je to ale s prací takové kruté, navíc já mám nějaká omezení napsaná už rovnou v posudku. A jak se mi zhoršuje i zdraví, tak práci prostě od té doby nemám. Teda myslím zaměstnání. Doma je pořád co dělat, až mi všichni kolem říkají, ať trochu zvolním. Jenže s mojí povahou… 🙂

Jasně, úplně tě vidím.

Reálně nemůžu skoro nic, ale svým tempem si obstarám, co se dá, nebo si řeknu o pomoc. K něčemu si musím sednout a únavou někdy lezu po čtyřech, když i chodit a opírat se o stěnu je moc.

Máš to doma nějak uzpůsobené svému handicapu?

Myslíš tomu, že jsem trochu cvok? 🙂 Ne, akorát na záchodě mám madla, ve vaně speciální sedátko a spíme na tak vysokém pódiu, že z něj spustím nohy pohodlně do stoje. Doma mám zaparkovaný a připravený vozík, sem tam pohozené berle. Když není zbytí, tak do kuchyně a do obýváku dojedu na električáku. V baráku ani před ním totiž není jediný schod a výtah máme.

Roky s diagnózou

Luci, co se zvrtlo, že teď už máš na ven elektrický vozík?

Mě v pubertě pořád nějak bolely kyčle, dokola jsem poslouchala, že proto, že jsem tlustá. Tak jsem změnila doktora a z rentgenu se zjistilo, že mi od narození chybí stříška na kyčli. V jedenadvaceti mi to odoperovali, rozcvičila jsem se a na čas to pomohlo, jenže v páťáku na výšce se to zhoršovalo opravdu hodně. Začala jsem mnohem víc padat, kolena jsem měla vysloveně papírová, byla jsem věčně unavená, do toho mě kromě kyčlí bolela i záda. Tak jsem dostala berle a o dva roky později první mechaničák. Jenže ten jsem kvůli rukám sama vůbec ovládat nezvládla, musel mě někdo tlačit. I proto už mám deset let električák.

Dozvěděla ses u lékaře, co s tím? Dal ti někdo nějakou prognózu?

Ne, prý se mám hodně šetřit a být co nejvíce doma. Spoustu těch věcí mi dlouho nikdo nevěřil, protože na to nevypadám a bolesti jsou hodně subjektivní. Kolikrát nemůžu v noci ani pořádně v klidu ležet a spát, ale vykládej to někomu. Že hned od rána poznáš, že den bude na houby, protože už jen dojít na záchod je výkon. Nebo že ti nezabírají analgetika, co ostatním ano… Na zmírnění bolestí beru léky s tramalem a díky baclofenu mám o něco míň spastické ruce. Dvakrát ročně chodím na botox do lopatky a předloktí, rameno se mi pak přestane cukat a ruka se tolik nekroutí. Zkouším, co se dá, ale i tak se mi to pomaličku zhoršuje. Ztrácím jistotu i rychlost.

O stárnutí s diagnózou se totiž moc neví a hlavně se o tom nemluví.

Tak co pět let vnímám nějaký skok, se kterým se musím vyrovnávat. Podle genetického vyšetření prý hraje roli i to, že mám hodně ojedinělou genetickou poruchu, která mi zvyšuje pravděpodobnost zdravotních komplikací od třicítky dál. Víc o tom ale nevím, výzkum není tak daleko.

To není jednoduché poslouchat, natož prožívat, viď.

Taky mi občas hrabe. Někdy se neubráním myšlenkám, že skončím sama v pečovateláku, protože se o sebe už nezvládnu postarat. Děti nemám, manžel tu nebude věčně, mamka taky ne a ani ségře nehodlám zůstat viset na krku.

Mám nutkání tě přesvědčovat, že přece sama nejsi, i když chápu, jak to myslíš.

Já vím, ale technicky prostě nechci být něčí přítěž, vždyť to znáš.

Už tě za tyhle nápady doma zmydlili?

Ne, ale řekli mi, že jsem jejich a že tak to vždycky bude. I když nemám vlastní děti.

Děti ne. Nebo ano?

Jak jsi vlastně potkala svého manžela?

V jedenadvaceti jsem byla na jedné oslavě narozenin, kam přišel i Karel.

To už jsi věděla, jak to máš s dětmi?

Asi jsem podvědomě tušila, že dítě mít nebudu, mateřský pud se ve mně nijak zvlášť neprojevoval. Kdybych byla zdravější, asi bych tolik nepřemýšlela a prostě bych do toho šla, ale takhle… Když jsme se s Karlem dali dohromady, hned na začátku jsem se ho ptala, jak to vidí. Je o šestnáct let starší, z prvního manželství má dospělou dceru. Takže se do dalšího dítěte nijak nehrnul, připadal si na něj už starý. Brala jsem to tak, navíc jsem tehdy měla plnou hlavu studií.

Jenže pak se překulila třicítka…

Kamarádky kolem začínaly mít děti, já sem tam nakoukla do kočárku a do postýlky, ale furt jsem byla v klidu. Říkala jsem si, že kdyby něco, tak mám čas tak do pětatřiceti, a beztak mě pořád nic nepudilo. Jenže pak mi moje mladší sestřenka v mých třiceti třech letech řekla, že čeká miminko, a ve mně se něco zlomilo. Normálně jsem to obrečela, asi mi něco docvaklo.

Cos podnikla?

Začala jsem se trochu víc pídit. Ptala jsem se neurologa a gynekologa, oba nechávali konečné rozhodnutí na mně, ale s mými obtížemi mi těhotenství a mateřství nedoporučovali. Mám gynekologa skoro jako rodinného lékaře, rodil moji ségru a teď i její dvě děti. Řekl mi, že těhotenství bych zvládla, kdybych ležela a hodně se šetřila, ale následná péče o dítě by mě nejspíš dorazila. A musím říct, že i Karel se o mě hodně bál, nechtěl by mít miminko za tu cenu, že by mi bylo hůř a riskovala bych, že zůstanu ležák.

Možná se zeptám hloupě, ale bylo těžké se rozhodnout?

Vlastně ne, měla jsem totiž hodně podobný postoj a k tomu ten svůj vnitřní pocit, který mě k mateřství nijak nenutil. Spíš jsem zkoumala možnosti, protože jsem prostě taková, nechci nic vzdávat, když je šance, že bych to mohla zvládnout. Chvilku jsem si zjišťovala podmínky adopce, ale ze svého okolí vím, že postižení nebo vyšší věk jsou na překážku, tak jsem toho nechala.

Rozmlouval ti to někdo? Myslím takové ty „dobře míněné rady“, že mít dítě je přece těžké vždycky, že se bojí každý…

Ne, vůbec. Mám v okolí lidi, co mě znají a berou mě takovou, jaká jsem. Kamarádi zkrátka mají děti, já ne a hotovo. Vědí, že jsem nemocná a že to nejde, že bych to nezvládla. Já děti miluju, zvlášť ty od ségry, těm dám první poslední. Ale pohlídat, vrátit je a přijít zpátky domů do klidu má něco do sebe. 🙂 A kdybys mě viděla s miminkem…

Povídej!

Když jsem ségru s malým viděla poprvé, dojalo mě to. Byly mu tři dny. Dostala jsem ho do ruky a strašně se bála toho, jak byl malinký. Mám fotku, na které sedím a on je na takovém velkém polštáři. Jak jsem ho držela, byla jsem celá v křeči, všechno ve mně křížem, zpocená až na zadku. Až ségra říkala: „Luci, uvolni se, klid, je to jenom mimino.“ 🙂 Druhé mi fikla už půl dne po porodu a bylo to úplně v pohodě.

Ségra ví, jak na tebe. 🙂

Jsem moc ráda, že se máme. Hodně mi i s mamkou pomáhá, snaží se mi leccos usnadnit. Když jsem si řešila nějaké své gynekologické věci a měli mi v osmatřiceti vzít dělohu a postupně oba vaječníky, tak mi ségra nabídla, že by mi kdyžtak dítě odnosila, jestli si nechci nechat odebrat vajíčka. Nešlo by to a já to i tak zamítla, ale hrozně moc to pro mě znamená.

Nejlepší pohon

Luci, je něco, co by ti pomohlo, kdybys věděla dřív? Nějaké utajované know-how? 🙂

A víš, že ne? Já bych stejně věci jinak nedělala. Zrovna nedávno mi došlo, že co si vezmu do hlavy, to si splním. V lázních jsem si vysnila, že chci mít aspoň jeden vztah s chlapem, který je „zdravý“, a vidíš, mám svého manžela. Chtěla jsem vystudovat, a mám výšku. Před půl rokem jsem začala systematicky hubnout, mám o sedm kilo míň a teď jsem nadšená. Ze začátku jsem byla skeptická, ale zabralo to. Zařadili jsme zeleninu, ovoce a libové maso, už neujíždíme na margotkách. 🙂

Chápu, čokoládou už tě nedojmu.

Taky se o sebe líp starám. Cvičím doma dvakrát denně, takovou tu klasiku – posilování břicha, zvedání zadku a vůbec. Když to jde, chodím plavat do bazénu a jednou za měsíc na masáže celého těla. A nejradši s Karlem stejně jezdíme po výletech a „šplháme“ do hradů, zámků nebo na rozhledny. Je jasné, že trasy si vybíráme, protože električák je jen do města a na zpevněné cesty, na ty lesní musím mít mechaničák. A k němu logicky dobrý pohon – manžela nebo kamarády. 🙂

Jezdíš i do lázní?

Jednu dobu jsem jako dospělá jezdila, ale teď už to nedělám. Bude to znít divně, ale ono to tam často není moc pro handicapované. Nejsou uzpůsobené koupelny, člověk nemůže být samostatný, jsou tam proleželé postele a s propouštěcí zprávou se taky nemažou. Ani procedur není tolik, kvalita jde dolů. Z dětství si pamatuju něco úplně jiného, proto už nejezdím.

Máš teď v hlavě nějakou další metu?

Zatím ne. Možná nejsem taková ta stoprocentní žena ve smyslu studium-děti-práce-muž- domácnost-akční život, ale pro sebe jsem to dotáhla hodně daleko. Problémy si moc nepřipouštím. Mám Karla, ségru s mamkou kousek autem, kamarádku přes chodbu a další třeba na telefonu. A i když máme všichni dost své práce i starostí, vím, že si vždycky nějak pomůžeme. Víc nepotřebuju.

Foto: archiv Lucie Lohnické

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!