Crohnova choroba se s podzimem mnohým pacientům zhoršuje. Umí to dokonce i na jaře, ovšem léto také není ideální období. Tak třeba zima? Jeden neví, jak tím rokem prokličkovat. Ale zánět v těle to evidentně netrápí.

Podzim mám moc ráda. Babí léto úplně miluji. Barvy, vůně, šťavnatost sezonních plodů, ostrý vzduch a jemné sluneční paprsky, které už nepálí, ale hladí. Výlety do přírody v tomto období jsou balzám pro tělo i psychiku. O to víc mě mrzí, že letošní pěkné počasí a aktivity v něm jsem zmeškala.

Pestrost podzimu v tomto roce zažívám barevností spolykaných léků a plakátků vyvěšených v čekárnách lékařů. Další kratochvíle spočívají ve vyškrabávání někde hluboko skrytých sil pro práci a jakž takž péči o sebe. Veškeré ostatní hodiny dne padnou na spánek. Podezírám se, že jsem se v návalu náměsíčnosti a rozmaru přihlásila do soutěže Spáč roku. 

Únava a úbytek energie jsou tak silné, že po mnohahodinovém div ne bezvědomí jsem stále slabá jak moucha. Vydržím vzhůru chvilku, někdy je výkon dokonce dvacet minut. Medvěd s tvrdým zimním spánkem by byl v klání se mnou žabař. Horší je, že tady jsou mi pevná vůle a sebezapření k ničemu. Selhávají na plné čáře.

Netrestám se. Jsem přesvědčená, že jde o momentální krizový úsek života. Život se sice nemá odkládat na „až někdy“, ale když to prostě nejde, nestydím se říct si, že další krásný podzim to jistí. Pro letošek místo brouzdání v listí nastoupí jiné oblíbené činnosti – pití horké kávy, kakaa a čaje z nového podzimního hrnku, pohled do světel svíček a solných lampiček, filmy… Milované knihy, pokud se mi oči otevřou ve větších štěrbinách a hlava nespadne do stránek.

Netvrdím, že mě současný stav netrápí, protože ani o bolesti a smutky není nouze, ale chci utvrdit sebe i vás v tom, že i když není každý den posvícení, je fajn těšit se na příznivější zítřky. Však přijdou! Do té doby se opatrujme a hýčkejme. Nebuďme na sebe zlí a chápejme se. 

Přeji vám co nejradostnější podzim. Teď mě omluvte, jdu si dát šlofíka.


Každý podzim u řeky mi zní velkým voláním. Avšak ne po dálkách. Asi je to spíš volání návratů, asi je to ta stará touha mít se kam vracet a těšit se z toho, že naše životy jsou dosud omývány vodou, i když její vlny už leccos odplavily.

Dušan Topoľský

Foto: Pixabay.com

Picture of Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ