Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Nedávno jsem si vzpomněla na svého dědu. Příští víkend by oslavil 90 let. Paradoxně jednu z posledních vzpomínek na něj mám takovou, jak se do poslední chvíle snažil naučit s počítačem – posílat e-maily, chatovat na Skype a podobně. Paradoxně proto, že já celé dny vysedávám u notebooku a přijde mi to naprosto samozřejmé. Pro něj to však byla ta největší výzva. Doufám, že budu také tak aktivní a obětavá jako on. Jednou z jeho největších radostí byla ta, když jsme s rodinou přijeli na návštěvu. Hrozně rád nám vařil. Také miloval svoji chalupu na venkově. Rád se staral o zahradu. Byl to ten typ pohádkového dědy, kterého známe z pohádek spíše jako babičky. Určitý archetyp. Mám na dětství s ním ty nejhezčí vzpomínky. Chodili jsme na výlety a on trpělivě naslouchal mému zapáleně dětskému vyprávění o nějaké pohádce či počítačové hře. Rodina říká, že jsem po něm zdědila přísný výraz. Ten si na něm pamatuji. Ale doteď věřím, že to byl jen klam. Že skrýval dobré srdce. 

Děda nikdy nechtěl být „ležákem“, přebytečným kusem, být ve stáří na obtíž. Osud zařídil, že odešel právě na své milované chalupě obklopený rodinou. A je to tak v pořádku. Po jeho smrti se stala taková zvláštní věc: květiny na jeho zahradě i bez péče najednou začaly kvést. V rodině si s trochou nadsázky říkáme, že je to znamení na jeho počest. Nikdo o něm za jeho života i po něm neřekl křivé slovo. Byl hodný a obětavý a trpělivý. Vzpomínám na něj s láskou. A doufám, že jednou dostojím jeho povahovým rysům. Konec se nevyhne nikomu z nás a já se to učím přijímat. Obzvlášť v současné době, kdy těch konců vidíme spoustu. Myslím, že je stejně tak v pořádku, že se děda nedožil současné pandemie. Nepřála bych mu ten strach a nejistotu. Nedávno jsem poslouchala podcast, kde jeden muž říkal, že se nebojí smrti a že se dá umřít i krásně – že třeba viděl pokojně umírat svoji babičku. A já si tato slova beru k srdci. Mému dědovi se to splnilo a jeden kruh se uzavřel. Budu doufat, že takových dobře uzavřených kruhů zažiju ještě mnoho.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!