Když máte diagnózu, kvůli které se denně venku dáváte na modlení, není to legrace. Když na vás kolemjdoucí sem tam halekaj, že „Bůh vás ještě letos uzdraví, slečno“, máte chuť je poslat úplně jinam než do kostela. Přesto následující text nechce nijak znevažovat ani duchovní tradici, ani víru. Jenže kolegové z redakce Inspirante ve svých desetibodových textech už všechna doporučení vystihli, takže jestli se nemám opakovat, musím vzít desatero téměř doslova. A ukázat tak, co na životě s pohybovým postižením je, či není boží a co by bylo fajn, kdyby se vědělo tak nějak univerzálně. Amen. 🙂
- V jednoho bota věřiti budeš.
Lidé, kteří mají potíže s chůzí, nejspíš nedostojí bontonu a nepřijdou patřičně obutí. Berte to, prosím, jako fakt. Žabky, pantofle, sandále, střevíčky, balerínky, boty na podpatku, ale i tenisky s divně pogumovanou nebo dole uprostřed zúženou podrážkou se zkrátka nosit nedají, protože nohu neudrží a nedodají kýžený pocit stability. Chodit ve vyšších šněrovacích botách není sice kolikrát ani vhodné, ani sexy, ale jiná varianta je nechodit vůbec a nechat se nosit, nebo nakráčet v lehkých botkách, ale s krvavými a od pádů odřenými koleny a s těžce neurotickým výrazem. A to se, uznejte, do společnosti hodí ještě míň.
- Nevezmeš jména kožního nadarmo.
Posedlost lékařskými zprávami a posudky je v téhle zemi až zběsilá. Člověk s diagnózou tak tráví spoustu času dokládáním stavu těla i duše málem i opraváři pračky. Jakkoli mohou být lékaři všech možných odborností machři, těžko po letech s postižením pacientovi sdělí něco objevného, tedy krom toho, že stárne a sesychá. Prolejzat ordinace tak opravdu není synonymem péče o vlastní zdraví. Jenom se to na patřičná místa jaksi nedoneslo.
- Pohni, abys den sváteční světil.
Lidé, kteří se kvůli postižení hůře pohybují, jsou v lecčems fyzicky pomalejší. A budou, i když na ně začnete vřeštět nebo jim zanotujete „když nemůžeš, tak přidej“. Ochrnuté tělo má svou vlastní dynamiku, pohyb nebývá ani přirozený (bez zastavení a cíleného soustředění), ani ladný (snadný a efektivní), stojí úsilí a může i bolet. Proto prosím konečně přestaňte někde vpředu nervózně podupávat. My prostě musíme mít tempo zbytku světa až někde na chvostu, jinak bychom s tím vším (myslím stoj, chůzi a takový ty úplně normální věci) snad ani nezačali.
- Cti kopce svého a mapku svou.
Orientovat se v prostoru může být pro lidi s pohybovým postižením celkem nářez. Nezdá se to, ale při snaze udržet rovnováhu, vyhýbat se lidem, neztratit glanc a myšlenku člověk mine cíl raz dva. Cestou se totiž soustředí na tolik věcí, že vám klidně odříká počet poklopů kanálů, kolejí a přechodů pro chodce, ale už nepojme, že měl na křižovatce odbočit vlevo a že když se pak vrací, bude to naopak vpravo. Navíc když na trase nebude záchod, zjeví se překážka či tři čtyři lidi, začne pršet, nepojede metro nebo se zešeří, je to rázem úplně nová cesta. Fakt. Klidně se tomu smějte, ale prosím neposmívejte se. Mapa v mobilu nás nejspíš nespasí, zato člověk s pochopením ano.
- Nezabiješ se.
Člověku s pohybovým postižením záleží na tom, po čem šlape. Chůze po kočičích hlavách, betonu, leštěné dlažbě, štěrku, parketách a jiných pokládkách a pokladech je vždycky těžká něčím jiným. A ještě je třeba zohlednit, jestli sněží, prší, je mlha, padá listí, padáte vy, je písečná bouře nebo třeba čerstvě vytřeno. A taky jak moc šejdrem to všechno je, jestli je to dobře vidět, jak je to stabilní a jak je to daleko. Ehe. 🙂 Zdá se vám to přehnaný? Tak přesně takový to je. A my se jen snažíme nepřerazit. Moc nám pomůže, když nám budete věřit a nebudete se odvolávat na to, že když někde není zrovna Macocha nebo schod, tak je to přece jasně bezbariérový.
- Nezasviníš.
Dojít někam bez ztráty kytičky je sice výzva, ale ne taková jako dorazit bez poskvrnky. Když nemáte rovnováhu a moc vám to nechodí, budete se nejspíš cestou různě chytat nebo opírat o to, co je zrovna po ruce, případně po jiných částech těla. Všimněte si, že není problém půjčit si auto, kolo, koloběžku, ale zkuste si na chodbě říct o židli, venku o lavičku, zapřít se o madlo ve výtahu nebo poprosit někoho o oporu při čekání v pozoru na stanici. Jako by se zastavit (a nedejbože si sednout) byla nějaká ostuda.
- Nepokladeš.
Nevím, čím to je, ale žádná volná plocha dlouho volná nezůstane. Lidi mají zvláštní zvyk odkládat na zem spoustu věcí. Kabely, hračky, květináče, knihy, cedule, sloupy, dlažební kostky, sádrové trpaslíky a sošky. Říkaj tomu život, reklama, výzdoba nebo „udělám to v sobotu“. Proč ne, jenže když se takhle zatarasí místo u zábradlí, uličky v restauracích a v obchodech nebo okolí zastávek, tak jsou pro lidi s postižením rázem nepoužitelné. Čtyřiceticentimetrový průlez vážně nestačí, improvizované cestičky uprostřed ničeho taky ne. Zastavěný snížený nájezd už nijak bezbariérový není a ani chodit po místnosti s očima přilepenýma k podlaze se nedá dlouho.
- Nepromluvíš křivého svědectví proti zdravímu svému.
Vyjadřovat porozumění tím, že vy víte, jaké to je špatně chodit, protože jste tuhle na volejbalu blbě šlápli, to vážně není nejlepší nápad. Ne, nemá smysl se poměřovat, dumat nad tím, co ten či ta bez ruky a ucha může, zatímco já se dvěma nohama i ušima ne, jenže prapodivně nastavený systém dávek a postoj některých institucí a lidí nás do porovnávání vysloveně tlačí. Škoda. Tak ještě jednou pro pořádek – nebagatelizujte, nesuďte podle toho, co vidíte, nedělejte z nás ani chudáky, ani bojovníky a nesestavujte z diagnóz „žebříček neudržitelnosti“ (která diagnóza je víc psycho než jiná, jestli je lepší se pomačkaně už narodit, nebo přijít k úrazu a jiné nesmysly na téma, kdo je na tom hůř). Když na těle něco kiksne, nikdy to není žádnej festival, tak k čemu kvalifikace? Copak se podle ní dá určit, komu a jak pomáhat nebo nakolik mu věnovat pozornost?
- Nepožádáš manžetky bližního svého.
Nabídnout pomoc(nou ruku) je pro odvážné a říct si o ni taky. Často se tak děje v situacích, které nevypadají ani nebezpečně, ani asistenčně (zavázat tkaničku, donést sklenku s vodou, přejít gumové rohože, zastavit točité dveře, udělat pár kroků na tramvajovém ostrůvku, přenést pugét, donést krabici s pizzou, překročit kabel) a kterými vás stopro zdržíme. Takže pokud kvaltujete, nemáte sílu, chuť nebo odvahu, nepomáhejte a dál to, prosím, nerozpatlávejte. Odmítněte a jděte, ať může přijít někdo, kdo pomoct zvládne.
- Aniž požádáš zkratku jeho.
Fakt vás nechceme vytočit tím, že předbíháme, nepouštíme vás sednout a vůbec na to nevypadáme, jedeme na koncert na vozíku, i když vy jste nás viděli chodit, nebo zůstáváme sem tam doma. S tímhle handicapem jsou holt někdy zbytečně náročné a zdlouhavé i úplně obyčejné věci, takže sebemenší ulehčení je opravdu hodně znát. Pomáhat člověku s pohybovým postižením tak kromě jiného znamená dělat něco jen proto, abyste mu šetřili čas nebo síly, i když by to sám taky nějak dal. A prosím, neprskejte, že byste některé výhody chtěli taky. Nezapomínejte, proč je vlastně máme.
Foto: Pixabay
