Vybírám si diář na příští rok. Jenže to není jen tak…
Když vyřadím všechny, co jsou větší než A4 a tlustší než Ottův slovník naučnej, zbude ještě pořád hafo nedefinovatelných a neskladných tvarů, kterými mám zřejmě demonstrovat svůj nekonvenční přístup k životu. Klidně budu originální, ale potřebuju, aby se mi diář vešel do kapsy nebo do batohu. Nehodlám mu shánět jeho vlastní šatník, nábytek nebo extra jízdenku.
Do diáře si přeju zapisovat schůzky a plány. Potřebuju nezapomenout, co je za den nebo aspoň za měsíc. To je celý. Nedocením kombinaci zásobárny vizitek, receptů, herbáře, bloku, soupisu mezinárodních svátků, jmenin mazlíčků a rozborku stavu měsíce a rosného bodu. Chci velkou číslici se dnem v týdnu a k tomu spoustu malých řádek, které si už zaplním sama. Mezi pondělkem a úterkem uvítám buď rovnou čáru, nebo nějakou jinou logickou přepážku, ne patnáct užvaněných stránek, kde se dozvím, jak skladovat česnek nebo jak si správně umýt hlavu.
Kolikrát mě odradí už přebal. Chápu, že pozitivní motivační hesla jsou v kurzu a tetování taky, ale kombinace obojího mě asi brzy dožene k Chocholouškovi. Nepotřebuju s sebou vláčet něco, co mě zasype záplavou lučních květin se slovy „Lehký krok po celý rok“, hromadu obrysů rtů s heslem „2022 polibků pro hezčí svět“ nebo růžové mámení se siluetou šik dámy v klobouku, co mi připomíná, že „Krása je v nenucenosti“. Potřebuju obal, co snese moje nápady, nálady a rozlitý kafe. Kupodivu vím, kdo jsem, s kým chci jít a kam, zrovna to si nikam psát nepotřebuju.
Další věc je vybrat si správnej účel. Když už trefím velikost i grafiku, najednou zjišťuju, že mi nějaká celebritka prozrazuje tajemství svého úspěchu nebo mi radí, jak objevit svou vnitřní bohyni. Nikomu nechci bránit v rozletu, ale nejsem si jistá, jak mě ráno naladí pohled na smoothie nálož modelky v plavkách nebo na pestrobarevnou mandalu při procítění vlastního podbřišku. Nehledám nové náboženství, chci jenom diář.
Podobně to mám i s diáři, co suplují cvičební nebo tréninkovej deník. Ještě se mi nestalo, že bych si šla zaběhat nebo střihnout kalanetiku proto, že jsem si to někde nalistovala. Spíš mi o tom řeklo zrcadlo nebo těsný džíny, ale s těma se vždycky nějak dohodnu. Tak on i diář (se) může sklapnout, že jo.
Diáře ve stylu „udělej si sám“ mě zároveň fascinujou a iritujou, nevím přesně. Jsem ráda, že některý věci jsou už dávno vymyšlený – dny v týdnu, měsíce, víkendy, linky, čtverečky… Pro život potřebuju přípravu, vím to, ale jestli to ještě umocním a dám si navrch přípravu na přípravu, moc si toho za rok užít nestihnu. Podobně uživatelsky vstřícně se tváří diáře na patnáct měsíců nebo na x let dopředu. Já ale nedocením dvacet procent navíc ani tři za cenu dvou. V posledních letech jsem ráda, že vůbec zvládnu jeden průlet kolem Slunce a že si pak můžu symbolicky dáchnout.
Ať tak, či tak, každoroční výprava za tím správným sešitkem mi připomíná, co vlastně chci ve svém roce mít. Teda kromě blízkých, štěstí, zdraví a humoru. Ale co vám budu vypisovat, vždyť to znáte, a možná to máte stejně.
Tak díky za překotnej rok, společné kolonky v diáři i hezké chvíle!
Foto: pixabay.com
