Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

S Miriam Prokešovou jsem se poprvé nepřímo setkal před sedmi, možná osmi lety. A musím přiznat, že e-mail, který mi tenkrát poslala, pro mě nebyl lichotivý. Zaměnil jsem omylem ostravské obvody Hrušov a Koblov. Miriam Prokešová mě na chybu v novinovém textu upozornila, vše jsme si vysvětlili a nakonec si i hezky popovídali. A brzy jsem poznal, že jde o ženu, která má vzácný dar. Nerada sedí se založenýma rukama, a když jde o dobrou věc, dokáže se za ni „rvát“. A rozhodně není zvyklá se jen tak vzdávat.

Můžete se čtenářům magazínu Inspirante představit? Narodila jste se v Bohumíně, ale jinak je vaším srdečním městem Ostrava. A hlavně její části Koblov a Hrušov… 

Ano, narodila jsem se ve Starém Bohumíně, byla to tenkrát z našeho domu asi nejbližší porodnice. Dnes už dávno nestojí. V hrušovském kostele jsem byla pokřtěna a biřmována. A také jsme v tomto kostele měli před čtyřiceti lety s manželem svatbu. Ostrava je určitě místem mého dětství, hlavně té části před řekou Odrou a za ní. Tedy oblast tehdejšího Hrušova a života v dědince pod kopcem Landekem. 

Z Ostravy jste však odešla na studia do Prahy…

Studovala jsem v Praze na Univerzitě Karlově, nejprve na Filozofické fakultě a posléze na Pedagogické fakultě, obory jako klínopis, arabistiku, pak péči o nemocné a pedagogiku, nakonec filozofii… Když jsem státnicovala, měla jsem již pět dětí, poslední bylo dvouměsíční miminko. Z dnešního pohledu vůbec nechápu, jak se to dalo zvládnout. 

Jak jste mi prozradila, jste také šťastnou babičkou už osmi vnoučat. Rozeběhli se potomci po celé republice či dokonce po světě, nebo zůstali v Ostravě?

Trochu se rozutekli. Ale zrovna před obdobím koronaviru se všechny naše děti vrátily ze světa (Německo, Praha, Olomouc) zpět do Ostravy, takže jsme najednou, zcela nečekaně, byli opět všichni spolu v jednom městě. Možná to tak mělo být, že jsme se neplánovaně v těch ne zrovna dobrých časech všichni zase sešli a byli si i přes různá omezení v podstatě nablízku.  

Pokud bych měl uvést příklad člověka, kterého bych označil za osobnost činnou ve veřejném životě, tak si vybavím vás. Tím teď myslím třeba vaše aktivity směřující k záchraně kostela svatého Františka a Viktora v Hrušově. Mohla byste upřesnit, kdy jste se do tohoto „boje“ pustila, proč a čeho se vám už podařilo dosáhnout?

Aj, toto je pro mě taková smutně-radostná kapitola. Šla jsem do toho s velkým nadšením, ale také naivitou. Musela jsem se s mnoha překážkami doslova poprat, spadla jsem z toho vyloženě i na ústa, kdy pomoc z míst, odkud byste je očekával, nepřišla, spíše naopak. Je to takový neuvěřitelný, opravdu smutný příběh, který nakonec končí radostně. Zdá se, že jdeme přes všechny útrapy do finále, kostel dnes vypadá jako ze škatulky. A mě to přesvědčilo o jediném ‒ od lidí, od kterých bychom pomoc vzhledem k okolnostem předpokládali, ji raději nečekejme. Spíše očekávejme, že přijde sama odněkud shora. Nikdy nezklamala, vždy přišla… Ale nevím, zda bych dnes po všech těch peripetiích měla sílu ‒ odvahu, tu ano ‒ jít do toho znovu. 

Kostel vypadá jako ze škatulky. A jak je to s opravou varhan, na kterých jste v dětském věku sama hrála? 

Ano, i toto se nějakým zázrakem podařilo. Nakonec se našel podobný nadšenec, který opravovat varhany umí, a pustil se do toho, dokonce i bez finanční odměny. Asi vážně platí, že kdo dává, tomu bude dáno.

Ale záchrana hrušovského kostela není zdaleka jedinou vaší aktivitou…

Kromě spolku Společnost pro památkovou obnovu hrušovského kostela jsem také předsedkyní, či jak se tomu říká, spolku Balónek. Ten pořádá různé akce pro děti. Pronajali jsme si k tomu také farní zahradu, kterou jsme po jejím zničení obnovili a kde v blízké době plánujeme další akce. Pokud by někdo měl zájem, tak si informace může najít na www.balonek.cz, případně na www.zahradahrusov.cz.

V roce 2012 jste byla vyhlášena Ženou moravskoslezského regionu 2012. V rozhovoru jste tehdy zajímavě odpověděla na otázkučím jsou ženy v profesním životě výjimečné nebo dokonce zvýhodněné proti mužům. Řekla jste, že ženy jsou zvýhodněny tím, že jsou ženy. A také to, že ženy by se neměly snažit se napodobovat v pracovní pozici muže. Platí pořád tato odpověď, nebo už se třeba na tuto problematiku díváte jinak? 

Tohle jsem skutečně řekla? Pokud řekla, pak si za tím pevně stojím a v dnešní době možná o to více… Chybí nám ženskost v tom pravém slova smyslu. V politice, ve veřejném životě. Netuším, proč se my ženy neustále tolik snažíme podobat se mužům. Možná si to situace samy vyžadují, ale ženy přece nejsou stvořeny pro boj a agresi. Jsou tou druhou částí lidského spektra, přinášející porozumění, vlídnost, lásku, něhu, to vše spjaté s tajemstvím života a smrti… stopněte mě, to je na celou přednášku.

Když jsme u té přednášky. Jste vysokoškolskou kantorkou na Ostravské univerzitě, kde učíte filozofii výchovy a pedagogiku. Sledujete u svých současných studentů, že jsou třeba v něčem jiní než ti, které jste učila před deseti či patnácti lety?

To je docela těžká otázka. Někdy mám pocit, že tak trošku ano. A že čím více pro studenty uděláte, tím více se to ne zrovna v dobrém vrátí. Ale jen u některých studentů, nedá se to samozřejmě zevšeobecnit. Někdy evaluace ze strany studentů hodně překvapí. A také je patrný rozdíl, hlavně při výuce filozofie výchovy, mezi studenty prezenčního a kombinovaného studia. Životní zkušenost je prostě znát, ta se na nás podepisuje.

Napsala jste už zhruba dvě desítky knih (např. Lidové pověry v Ostravě a okolí aneb Víly tančí nejvíce za svitu měsíce, pohádku Mia Landecká holčička a další). Dá se říct, odkud čerpáte inspiraci?

Chce se odpovědět, že ze života. Ale to asi není úplná pravda. Při psaní Landecké holčičky jsem byla sama zvědavá, jak to vlastně dopadne, žilo to svým životem, psala jsem to rychle spíše ze zvědavosti, jak se ten příběh nakonec vyvine. Čili spíše ten příběh „napadl“ mě, ne já jej. Ale mám v myšlenkách ještě spoustu dalších témat, která by mohla být zpracována a která by se dala pomocí slov oživit. Až se někdy bojím, že už nemám tolik času, že to snad už ani nestihnu…

Už jsme zmínili, že jste žila v Praze, pak jste se však vrátila do Ostravy. V čem se podle vás život v těchto městech liší? 

Praha je skutečné velkoměsto, krásné sice, ale anonymní. I když opět záleží na úhlu pohledu. Ale tady v Ostravě žili mí nejbližší, rodina, známí. 

Čím vás Ostrava tak silně přitahuje a zamlouvá se vám, jak se vyvíjí? A platí pořád, že Ostrava je město, které člověka nutí, aby jen neseděl se založenýma rukama? 

Čím mě Ostrava přitahuje? Má svou vlastní zvláštní atmosféru, osobně mi voní dětstvím, miluji pověsti s ní spjaté a její historii. A nejde se jen tak dívat, jak některá místa ztrácejí své kouzlo (například již zmiňovaný hrušovský kostel, který byl před těmi 10 až 12 lety v havarijním stavu a dnes by již patrně nesloužil veřejnosti). Myslím si, že tam, kde jsme, a tam, kde můžeme a víme jak, tak bychom s těma založenýma rukama opravdu sedět neměli. Každý podle svých možností… a možná i s tím, že se občas jde hlavou proti zdi. Kupodivu někdy povolí ta zeď, ne ta hlava. Dnes už vím, že i bolest s tím spjatou je nutné, jak říkal Komenský, přijímat, a nejen přijímat, ale dokonce to přijímat s radostí. 

Co je pro vás v životě důležité? 

Důležité je být, a bude to znít jako velké klišé, ale o to pravdivější, být radostným člověkem, který má v sobě vnitřně odpuštěno. Odpuštěno sobě i druhým, v tom smyslu zapomenuto to zlé, které se stává, a to zapomenuto srdcem i rozumem. Jenom takto jsme svobodní, šťastní lidé, nezatíženi sami sebou, kteří mohou to štěstí rozdávat dále druhým… A o toto mi v životě jde. Myslet na ty druhé, ne už tak sama na sebe. Dobro druhých, pro to tady na světě jsme. Někdy s rozbitou hlavou i srdcem, ale co s tím už naděláte. 

Foto: archiv Miriam Prokešové

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Břetislav Lapisz

Břetislav Lapisz

Rodák z Českého Těšína prožil dětství v nedalekém Havířově, od konce studií v roce 1990 bydlí v Ostravě. Absolvent učitelství Pedagogické fakulty Ostrava (obor čeština – dějepis) se zajímá o novodobou historii, jeho největším koníčkem je sledování sportovních přenosů (od fotbalu přes hokej, stolní tenis až po šipky). Rád cestuje, jeho nejoblíbenější destinací je Slovensko. A v poslední době zahradničí (s poměrně mizernými výsledky). Je ženatý a má dvě dospělé děti. Roztroušená skleróza jej „provází“ od roku 1998.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!