Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Předvolební nálada plná hesel a průzkumů mi připomněla dotazník, co zkoumal přístup zaměstnanců a zaměstnavatelů k lidem s handicapem. A dobře mi z něj fakt nebylo. O to víc, že si agentury kolikrát myslí, jaké tím vlastně konají dobro, protože zkoumají naladění a přístupnost ve společnosti, připravují si půdu a otevírají lidem hlavy. 

Houby. Snaha se sice cení, ale když je dělaná takhle, původní dobře míněnej záměr z ní vyšumí. Zaměstnanec s handicapem nemá být předmětem průzkumu a schvalovacího procesu. Ne takhle, ne s rovnou rozdanými kartami.

Jen si představte, že byste při pohovoru (úplně zdraví a při síle) narazili na manažera, který by se vás natvrdo zeptal, co z toho bude mít, když vás přijme a čím mu vykompenzujete to, že jste takoví, jací jste. Je jedno, jestli malí, velcí, vystudovaní, se zkušenostmi, zásadoví, rychlí nebo přesní, vadit může úplně všechno. 

A co s tím pak budete dělat? Jak se za sebe zaručíte? Jste připraveni na to, že s vámi budou problémy? Simvás, budete kolegy štvát, takže na sebe moc neupozorňujte, ano? A držte se té pět let staré kancelářské židle, kterou jsme pro vás vyškrábli ve skladu! Buďte za ni vděční, protože tu máme pracanty, co mají nábytek starý i deset let a ani nemuknou.

Přijde vám absurdní, že by někdo při pohovoru rovnou vytvářel překážky a chtěl po vás, ať si zvyknete na to, že to, co umíte, nikdy stačit nebude? Jak by vám bylo? Měli byste týpka za krutě upřímnýho? Odkejvali byste mu to? Hádám, že byste spíš odkráčeli středem, protože tohle nemáte zapotřebí.

Jenže co když by se vám to jinde stalo znova? A potom zase? Za jak dlouho byste začali pochybovat? Jak moc velcí bojovníci byste chtěli být, abyste tenhle přístup prokopli?

Pořád dobrý? Tak popojedem. Vžijte se do situace, kdy byste všechno tohle vyprávěli někomu, kdo vás má rád a ví, kolik toho umíte, a ten by se vás udiveně podíval s tím, že přece toho manažera musíte chápat, protože on je obchodník a musí předvídat. Předvídat co, že přijme schopnýho člověka, namítnete vy oprávněně. Ne, předvídat problémy, já bych asi taky zvažoval, jestli tě vemu, a kdybych měl na tu pozici někoho dalšího se stejnou kvalifikací, přijmu jeho. A je vymalováno! 

Něco ve vás řve proč, ale už se nezeptáte. Pak už vás ani nepřekvapí, když vás na dalším pohovoru personalistka přátelsky šťouchne do zad, že jí někdo uvolnil extra prachy na to, aby vás zaměstnala, a že ona to zvažuje. No, není to báječná zpráva? Možná teda budete sedět v kumbálu vedle kopírky a rovnat šanony, ale to vám jako profi ekonomovi neva, ne?

Nechápete, proč by měl někdo platit někomu jinému za to, že někde pracujete? A vůbec –  proč by se vám něco takového mělo dít, když vám nic není? Jste zdraví a při síle, s vámi problémy nebudou. A teď dovolte otázku – s člověkem s handicapem nebo nějakou diagnózou snad ano? 

A to je právě ono. Dotazníky, ve kterých jsou otázky typu vadil by vám na pracovišti kolega s postižením? nebo obáváte se zvýšených nákladů v souvislosti se zaměstnáváním kolegů s postižením?, se vlastně na nic neptají. Už rovnou obsahují odpověď a jen populisticky pásnou do celé té mašinerie kolem zaměstnávání, kde je člověk s diagnózou obvykle až ten poslední, o koho jde.

Přitom kdyby mi v ruce přistál papír a tahal ze mě vadilo by vám, že je váš soused chalupář? nebo obáváte se, že kvůli jeho časté nepřítomnosti v bytě budete vy mít vyšší náklady na topení?, asi by mě to udolalo taky. Mozek by mi přepnul na jiný myšlení, čekala bych nějakou past, chyták a kdoví, co bych kde komu odškrtla. Těžko říct, jestli bych měla koule se rozepsat, proč by mi to vůbec mělo vadit a počkat si, jestli nás bude dost na to průzkum zpochybnit a třeba podstoupit jinej.

Vím, že nejsem číslař a některé věci vidím možná až moc zevnitř. Už mě nedojmou kouzelné formulky v inzerátech ani zdůrazněnej charitativní rozměr. Zajímá mě praxe, lidi, vztahy. A těm uměle vytvářené předsudky a rádoby objektivní jednostranná hlediska fakt nesvědčí. Tím míň na papíře.

Mělo by přece stačit, že se člověk zná, ví, co umí, co zvládne a uplatní to tam, kde to ocení lidsky i finančně. Jenže nestačí. 

A proč, na to mi žádnej dotazník neodpoví.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!