Parkinsonova choroba či roztroušená skleróza, neurologické choroby, které nemají zrovna ten nejlepší zvuk. Nebo jednodušeji: nemoci, které i přes pokroky v léčbě pořád vzbuzují strach a úzkost.
Že i lidé, které zmíněné choroby postihly, se dokážou bavit, probírat v družném hovoru běžné starosti, jako jsou třeba počasí, blížící se Vánoce nebo radosti vnoučat, jsem se přesvědčil první listopadové úterý ve Středisku volného času ve Vietnamské ulici v Ostravě-Porubě.
Na počátku byl nenápadný e-mail předsedkyně Rosky Ostrava (Roska sdružuje pacienty s roztroušenou sklerózou) Nadi Novákové. „Máme společně s Klubem Parkinson turnaj v holandském billiardu. Nechceš si přijít zahrát a napsat něco do Inspirante?“
„V úterý neučím, budu moct prohodit pár slov s kamarády a známými a navíc jsem ohromně soutěživý. Diplom a možná i nějaká ta cena za vítězství v holandském billiardu, to není k zahození,“ zvažoval jsem nabídku. Ale jen krátce, pak jsem Nadě odpověděl, že dorazím.
Holandský billiard
Pro ty, kteří tuto stolní hru neznají, si dovolím krátké představení. Její princip spočívá v tom, že drobné dřevěné puky velikosti zhruba turistických známek (ale tenčích) musíte šikovně házet a nechat klouzat po dřevěném stole do čtyř otvorů. Dál bych nezacházel, protože ani po turnaji mi není jasné, jak se sčítají body. Hrálo se na pěti stolech, každá vylosovaná skupinka se vystřídala na každém z nich. Tím bych vysvětlování skončil. Snad bych jen mohl dodat, že mě hra „chytla“ a vypouštěl jsem puky s velkou snahou a zarputilostí.
„Proklaté“ první kolo
Musím přiznat, že k prvnímu stolu jsem přišel nerozcvičený a stále ještě s pocitem, že jsem na turnaji pracovně. Čili že umístění je druhořadé, ale reportáž by měla vypadat k světu. Už ani nevím, kolik těch dřevěných kotoučů jsem musel na stůl vypustit, než konečně první otvorem prolétl.
„A teď musíte trefit ty další otvory, aspoň dva puky do každého, ať máte minimální počet bodů,“ radili mi spoluhráči. Po prvních hodech už vypozorovali, že pro ně nebudu soupeř, který by je mohl ohrozit. Sedmatřicet bodů, které jsem naházel v prvním kole, mě zařadilo na devatenácté místo z dvaceti účastníků. Takže mi ani nevadilo, že mě zapisovatelka napsala s „eš“ jako Lapiš. Mohl jsem se tvářit, že jde o úplně jiného hráče.
V krátkých přestávkách jsem se snažil pohovořit s účastníky turnaje, abych měl podklady pro reportáž. Jirkovi Tisovskému, kterého znám z předchozích akcí Rosky, jsem se dokonce pokoušel poradit. Ale nebyl ve formě a stejně jako já si před otvory, jimiž měly puky projít, vytvořil nešikovnými hody nepropustnou barikádu. „Zkus to odrazem od hrany a pak to tam možná projde,“ pronesl jsem s nadějí v hlase. Jirka sice jeden puk dostal záhadně do otvoru, ale „díky“ mé radě si další nadějný puk z vedlejšího otvoru odrazil pryč.
Nenápadně jsem od jeho stolu odešel a pokračoval ve své hře. Dokonce jsem se i zlepšoval, na třetím stole jsem uhrál devadesát sedm bodů, což je, jak mě povzbudila jedna ze spoluhráček, slušný výkon.
Setkání, které potěší
Turnaj si pochvalují nejen „Parkinsonici“, ale i „Roskaři“. Obě neurologické choroby přinášejí různá omezení, různě se projevují. Ale to účastníkům turnaje nebrání, aby spolu živě diskutovali. Mezi ostravskými Roskaři mám už řadu známých, snad se nebudou zlobit, když napíšu, že i kamarádů. Už zmíněný Jirka Tisovský, kterého roztroušená skleróza upoutala na vozík, mezi ně patří určitě. Stejně jako jeho partnerka Martina Galischková. Ta byla i tentokrát dobře naladěná. Ale když viděla, že se Jirkovi hra nedaří, svěřila jeho „koučování“ mně.
Když hovořím o známých a kamarádech z ostravské Rosky, určitě bych nerad zapomněl na Bohďu Hrabovskou a její maminku Helenu či Zdeňka Jihlavce, kteří na turnaji také nechyběli.
S šéfkou Rosky Ostrava Naďou Novákovou i jejím manželem Standou se známe už nejméně patnáct roků. Naďa, jak je jejím zvykem, mi připomíná, že se sice letos neuskuteční tradiční výstava výtvarných děl v Galerii Mlejn, ale na Mikulášské posezení ať určitě nezapomenu.
„V Rámci Rosky se scházíme pravidelně, jezdíme na akce a mezi sebou se dobře známe. Ale s Klubem Parkinson‑Help se setkáváme spíše výjimečně. I když obě onemocnění léčí neurologové,“ říkala mi Naďa Nováková. Zároveň upozornila, že jde o dvě choroby, které jsou závažné. Rozdíl je v tom, že roztroušená skleróza útočí na mladé lidi nejčastěji mezi dvaceti až čtyřiceti lety, zatímco v případě Parkinsonovy choroby se onemocnění projevuje spíše u osob, jež se blíží seniorskému věku.
„Ale společné máme to, že v těch našich pacientských sdruženích jsou aktivní spíše ti dříve narození, mladí se do aktivit zapojovat nechtějí. Důvodů je hodně, mají své životy, těch aktivit, kterým se mohou lidé věnovat, je nespočet,“ dodává Naďa.
Budoucnost Klubu Parkinson?
V čele Klubu Parkinson-Help z. s. Ostrava už deset let stojí letos osmdesátiletý Jiří Ocelka, ve funkci však chce brzy skončit. „Je toho hodně. Organizace rekondičních pobytů, zajišťování prostor pro naše setkávání. Jednou týdně cvičíme, chodívali jsme i plavat, tady ve Středisku volného času v Porubě hrajeme pravidelně holandský biliard. A mně, jako každému, roky přibývají, ale sil, těch spíše ubývá. Nikdo z těch mladších to po mně vzít nechce, tak uvidíme. Byl bych nerad, aby činnost klubu skončila. Budeme se snažit to vymyslet tak, aby aspoň některé aktivity zůstaly zachovány,“ krčí rameny Jiří Ocelka. Jen pro úplnost, zároveň vítěz turnaje v kategorii mužů, jeho manželka zvítězila v kategorii žen.
Vítězové i „poražení“ vítězové
I když to nebylo hlavním cílem turnaje, o výsledcích bych měl aspoň stručně informovat. Nuže, Roskaři odešli na hlavu poraženi, všechny medailové pozice v kategorii žen i mužů obsadili zástupci Klubu Parkinson-Help z. s. Ostrava. Úplně nepodstatná je informace, že jsem se z devatenáctého místa po prvním kole a následném vylepšení pozice propadl v posledním kole se ziskem padesáti osmi bodů až na poslední, dvacáté místo. Od parkoviště u Střediska volného času v Porubě jsem odjížděl přesto spokojený a s pocitem, že jsem tady nebyl jen „pracovně“.
Foto: Břetislav Lapisz
