Jen vystrčím nos ven, je mi z projevů okolí jasné, že je to tu! Nová sezona antibiotik, kapek, sirupů, citronů a zázvoru. Z lidí to pořádně pobublává, chrčí a slzí. Bacily létají zleva i zprava. Podzimní tradice, to znají všichni. Bohužel už ne každý tak dobře ví, že kašlat na lidi jde i s grácií a trochou té ohleduplnosti.

Poslední dobou jsem několikrát navštívila lékaře, odběrové místnosti, rentgeny… Netěšilo mě to, říkala jsem si, co mě tam zase potká. Prohlídky jsem však absolvovala celkem s lehkostí a rychle. O to víc mě překvapilo, že daleko větší plameny na mě chrlilo a plivalo peklo spolucestujících a spolučekajících. To plivání bohužel nezmiňuji v přeneseném významu.

Rodiče mě a sestru vedli k čistotě a zásadám slušného chování. K tomu neodmyslitelně patřil vždy po ruce čistý kapesník, který posloužil nám a zároveň prostředí, ve kterém jsme se pohybovaly. Mimo látku a později kousek celulózy se protlačily maximálně slzy, co jsme si utíraly o mámino a tátovo rameno, když na nás přišly nespravedlnosti světa. Rozhodně mě nenechává chladnou, že někoho základní hygienické návyky tolik minuly a dál míjejí! Tím spíš, když vidím, kolika lidí se tento nešvar a netečnost týká. 

Mladí, staří, v teplácích i slušivém kostýmku, obleku, v teniskách, na podpatcích… Nezáleží na věku ani sociálním zařazení. Ústa otevřená při zívání natolik doširoka, že s trochou fantazie je téměř možné zahlédnout obsah žaludku. Pevný postoj a záchvat kašle s pusou dokořán, ruce v kapsách, častěji však zaměstnané mobilem. V prostředcích městské hromadné dopravy, na zastávkách, při chůzi na ulicích, ve frontách, vlastně kdekoliv. Světe div se, dokonce i v lékařských zařízeních, kde by jeden aspoň náznak loajality předpokládal; všude sotva vteřina na včasné uhnutí před sprchou soplů a pořádnou dávkou breberek. Jev zcela mimo mé chápání.

Osobám s pošramocenou imunitou tím pádem opět začíná období respirátorů a roušek. Nemuselo by být až tak intenzivní, kdyby ti jen dočasně marodící zvládli přiložit kapesník k nosu a ústům, kdykoli na ně prskání přijde. Smutné je, že mnohé taková samozřejmost ani nenapadne, případně ještě pobouří.

Tak hodně zdraví a ohleduplného okolí!

─ I ve vztazích k lidem by měla být slušnost, ohleduplnost, noblesa a gentlemanství. ─

Jan Přeučil

─ Slušnost je vlastnost, která nás nic nestojí, nejvýš někdy místo k sezení v tramvaji. ─

Carl Zuckmayer

Foto: Pixabay

Picture of Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ