Vysněné Vánoce na horách, to bude paráda. Potomci, i když jsou už pár let plnoletí, se uvolili jet s námi. „Můžou lyžovat, my se budeme procházet. Když ti bude dobře, můžeš zkusit i běžky, plánovala s nadšením drahá polovička a ve svém mobilu hledala volné penziony za slušnou cenu.
„Už to mám, Harrachov, ubytování vypadá pěkně, sjezdovek je tam dost a píšou, že i běžkařské trasy,“ zajásala a moji poznámku, že při cestě do Krkonoš zase strávím za volantem půl dne, odbyla trefně cílenou odpovědí, že ještě může zkusit najít něco na Šumavě.
Jízda plynula relativně v klidu, až těsně před koncem jsme se zamotali (navigace nás poslala na okruh Nová Paka‑Horka u Staré Paky-Nová Paka), až pak jsme nějak dorazili přes Jilemnici do Harrachova. Bodrý majitel penzionu nás mile přivítal, pravil, že sjezdovek je dost a na běžky, že máme zajet asi pět kilometrů do Polska, kde stojí zbrusu nový areál pro vyznavače bílé stopy. Pak jsme se šli ubytovat a před přesunem do jídelny na večeři jsme zaslechli, jak do střechy penzionu začínají poměrně intenzivně bubnovat dešťové kapky. Bylo pět stupňů nad nulou. Z předpovědi počasí bylo zřejmé, že vánoční obleva si vybrala stejný termín jako náš pobyt v Krkonoších.
„Třeba se ti meteorologové netrefí a zítra bude sněžit,“ doufali jsme společně. Nesněžilo. Z pětidenního pobytu dva dny propršely, na další dva dny by se dalo použít meteorologické zataženo s dešťovými přeháňkami.
I přesto jsme se ale rozmary přírody snažili nést statečně, syn s dcerou lyžovali. Jak později přiznali, po každé druhé jízdě chodili do bufetu na čaj. Jestli byl s rumem, jsem se neptal. Já pak co tři vteřiny odhrnoval záclonu v apartmánu a hlásil, že prší stále víc. „No tak trochu zmokneme, nejsme z cukru,“ prohlásila manželka a mně bylo jasné, že se nevyhnu pochodu na běžkách. O nějakém skluzu v rozmočené běžkařské stopě nemohlo být ani řeči. Nakonec jsme durch promočení dorazili k polské chatě, která z venku vypadala moc útulně a uvnitř byl i krb. Chvíli jsme se v ní ohřáli, občerstvili se a vyrazili na zpáteční cestu.
„Ještě, že je Štědrý večer a bude pořádná porce salátu a řízky,“ těšil jsem se, když jsem po běžkařském trápení zalezl do postele. A musím přiznat, že večeře se povedla a od stolu jsme odcházeli spokojení, dokonce jsme se i usmívali.
Bylo osm večer, půlnoční mše v kostele v Harrachově měla začít za čtyři hodiny. Únava, jednak z pochodu na běžkách, jednak z přecpání, pohodlnost, to vše bylo důvodem, který mě vedl k myšlenkám, že bych mohl zalehnout a tu půlnoční pro jednou vynechat?
Nakonec jsme ale do kostela vyrazili a půlnoční mši jsme si ujít nenechali. A dobře jsme udělali. Kostel byl útulný, pan farář mluvil moudře, ale tak, že jeho slovům šlo rozumět. Dokonce jsem v hlavě bilancoval a také sčítal své hříchy (přidal jsem k dobru i pár dobrých skutků). Nakonec jsem si zašel i pro „veršík z bible“, který byl zabalen v úhledné červené mašličce. V tom mém bylo napsáno, že „Víra je podstata toho, v co doufáme.“
P.S. Ten malý papírek s úryvkem z bible jsem si uschoval. Mám jej před očima na svém stole. A bude tady jako připomínka toho, že na půlnoční mši bych se se rád vydal i o těch letošních Vánocích.
Ilustrační foto: Pixabay.com
