Dospělec s vrozenou diagnózou je úkaz. Zatímco kolem miminek, dětí a puberťáků se srocují nápomocné klany, k tomu jsou tu lázně a instituce všeho druhu, vyrostlí už zůstanete sami. Odoperovali, natáhli a rozhýbali co mohli a teď uhněte těm, u kterých má rehabilitace aspoň nějakou naději, pac a pusu.
Během (před)školních let je perplex zátěž hlavně na rodičích a nejbližších. Přesvědčit prcka, ať vkleče na zemi piluje kočičí hřbety, zatímco spolužáci visí za jednu ruku ze stromu a skáčou panáka, to je úkon hodný osvobození domácnosti z placení daní. Naštěstí máte sourozence, co vás tajně naučí lézt do postýlky přes peřiňák nebo utírat nádobí jednou rukou, když je druhou potřebujete zmydlit. Navíc vám ustavičně zdrhaj s čokoládou.
V téhle době vnímáte cvičení a všechny další náležitosti jen jako další prudu, co je třeba stihnout. Domácnost, finance i váš společenský život šéfuje rodina. Pak ale zatoužíte vyklopýtat z hnízda. Brigádami otrkaní nejste, takže se zaštítíte vzděláním, certifikáty a medailemi, na které není nikdo zvědavej. Praxi máte v tělocvičnách a na chodbách u doktora, umíte kopnout neurologa a nádherně plazíte jazyk ve střední čáře. Hm.
Popojedem. Bydlíte, máte vlastní rodinu a pracujete. Nakupujete, uklízíte, lítáte po úřadech, dojíždíte. A k tomu hádejte co? Přesně, cvičíte. A ne ledajaký Cvičme v rytme. Potřebujete fyzioterapii, masáže, plavat, posilovat, protahovat se a odpočívat. Nejlépe denně. Snažíte se to někam vecpat, přičemž co chvíli vám nějaká dobrá duše sdělí, že to chápe, neb ji taky bolí záda. Nezabiješ.
S jazykem na vestě zjišťujete, že začínáte být přezrálí a zatuhlí. Na některé věci už dávno nemáte – čas, fyzičku, nebo náladu. Chcete si to ulehčit, ale nevíte jak. Neužíváte pečovatelskou službu, ani asistenta, odmítáte jít do stacionáře. Potřebujete křížence uklízečky, masérky, trenéra, řidiče a gorily. Rodina má vlastní život, manžel není sluha a kamarádům nějakým omylem pomáháte spíš vy. Navíc by se nebylo komu smát, ten taneček po našlápnutí Lega je legendární.
Přátelům z lázní zdraví viditelně upadá. Vám plíživě taky, takže si před zrcadlo stoupáte zboku, aby podkleslé koleno vypadalo jako sexy selfie styl. Nikomu přitom není ani čtyřicet. Zkoušíte tomu utéct. Jenže v běžeckým si rozbijete tlamu, sladký leze do zubů a Neurol na mozek. Možná uberete v práci, ale ušetřenou energii vyplýtváte na sebeobhajobu a synchronizaci financí a úvazků.
Samostatnost v perplex podání znamená přijmout fakt, že jednou, a možná sakra brzy, sami být nezvládnete. I proto nemá s osmnáctinami podpora a snaha obelstít diagnózu skončit, ale začít, i když jinak. A tím fakt nemyslím dvě stovky navrch k důchodu.
Než to ale pochopí svět kolem a přestane se svým „tak se víc snaž“ nebo „vždyť na to něco bereš“, asi z toho vyrostete. Zase.
Foto: archiv Heleny Tutterové
[…] lajnu. Jenže v téhle zemi nikdo nepočítá s tím, že to malé postižené robátko jednou vyroste. Všichni se logicky snaží z dítěte vytřískat maximum. Ale pak se začnou chovat, jako by se […]