Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Díky dětské mozkové obrně umím jednu věc fakt božsky. Rozbít si málem hubu bez cizího zavinění.

Zas jsem ho potkala a všechny svý síly vyplácala na trojboj narovnat, vyprsit, zatáhnout břicho. Prošlo by to, akorát jsem zapomněla, co dělá spodek. Můj, ne jeho. Takže jsem dost vysoko nezvedla špičku. Škobrtla jsem, ztratila poslední zbytky rovnováhy a rozplácla se mu k nohám. Snila jsem o tom, ne, že ne. Jen ne na veřejnosti, v busu a bez jeho snahy. Navíc obličejem dolů. Hm, on ale může říct, že na něj holky letí. Doslova.

Nebo jsem si doma brousila zuby na přesnídávku. Au, podklesla mi noha. Změnu pozice si tělo vysvětlilo po svém a ruce se mi rozletěly do stran. Samy. Zumbu nežeru, sklenice vyklouzla a rozprskla se po podlaze. Neustála jsem to a žuchla taky. Vůbec jsem nemusela řešit, zda se umazat nebo pořezat. Vyděšenej spastik sebou totiž klidně umí fláknout i do zatáčky. Jen se o to nesmí snažit.

Mít tuhle diagnózu znamená občas zírat, jak moc si tělo žije vlastním životem. Beze mě. Je fuk, že ještě před minutou jsem s přehledem doběhla autobus a mám dvě ruce a nohy. Protože teď fakt nevím, co s nima, neboť. Co neboť? Nic. Kolem letěla moucha, mě to rozrušilo. Koťátko zdrhlo. Jsem grogy. Jsem happy. Je pátek. Mattoni už není.

Nemluvím o tom, nemám jak. Až na: „Miláčku, nemusíš říkat, ať si trhnu nohou. To dělám dávno.” Působím přitom zpomaleně, zděšeně nebo z formy. Nejsem ani jedno.  „Co děláš, Helí?“ Nevím. Buď přepočítávám, nebo hajám, kámo.

Někam jdu, něco plánuju a už ležím. Sama, bez miláčka. Zavrávorám. Rozklepou se mi kolena. Škubne v kyčli. Píchne v zádech. Necítím lejtko. Brní mě ruka. Minu madlo. Zahučím do díry. Zakopnu o vlastní nohu. Dost válení, zářit lze i vestoje. Mám třeba překročit kabel a nejde to. Já jít chci, tělo ne. Nehnu se ani o píď. Absolut perplex. Musím zmizet a málem to napálím do futer, protože jdu náhle šejdrem. Umím se zaseknout před točitými dveřmi. Anebo líp. Zamrznout přímo v nich. Pohled pro bohy.

Vás to ale točit nemusí. Stačí neřvat, pomoct nebo počkat. A být perplex až v klidu u kafe.

 

Foto: archiv Heleny Tutterové

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!