Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Leden začali Chvojkovi zostra, plánovaným hladověním a extra pohybem. Jana s Terkou se vydaly na měsíc na redukční pobyt do dětské Olivovy léčebny v Říčanech. U toho jsme samozřejmě spolu s magazínem Reportér nemohli chybět! Na žádnou proceduru jsme se sice vecpat nezvládli, ale to s akční Janou vůbec nic neznamená.

Našli jsme recepci, nandali návleky a v prostorné přijímací hale čekáme v červených křesílkách. Dýchne na nás trochu majestátnosti, ale jen do doby, než se přiřítí Jana s Terkou. Holky totiž nejsou samy, což mě donutí se zamyslet, jak dlouho jsme se vlastně neviděly. 🙂 Blonďatá dvojčátka Valinka s Klaudinkou, kamarádky z pokoje odvedle, se od nás celou dobu skoro nehnou. Ale to se nedá říct o Terce, která po několika úvodních větách vezme kramli. Na mechanickém vozíku, električák zůstal záměrně v Žebráku. Nejprve údajně proto, že zahlédla pana primáře, a pak proto, že v tomhle věku je asi všude dobře, jen ne u maminky. Prohlíží si nás od vedlejšího stolečku a střídavě se začte do knížky nebo pózuje fotografovi.

Jak to v Olivovce chodí

„No jo, jsme tu už šestadvacet dní vedle sebe, tak máme občas dost,“ zasměje se Jana a párkrát se marně pokouší Terku k sobě přivolat. Obě holky Chvojkovy viditelně pohubly, navíc Terka se zdá v pohybu mnohem mrštnější a jistější. „Po snídani vždycky máme individuální cvičení. Vojtovku. Je skvělá hlavně na břišáky,“ vysvětluje Jana s tím, že společně cvičí ještě jednou před spaním. Je odhodlaná udržet si cvičební režim i po odjezdu. Hned mě napadá, že s nově objevenou pohyblivostí by se Terka mohla zkusit třeba i postavit (což kdysi uměla), ale Jana mě vyvede z omylu. „Terka kvůli kyčlím nemůže, to právě až po operaci. A na operaci nepůjde, dokud ještě pár kil, vlastně dost, nezhubne.“ Jiné cvičení Terka nevyužívá, do vířivky se kvůli strachu ze zvedáku nedostane a další vodoléčba tu není.

Před obědem je ještě dvouhodinová výuka, která má spíš udržovací charakter, protože děti jsou ve třídě léčebny různě namíchané. Terka si opakuje čtení a psaní, dostává sem tam úkoly a z domova má i malý studijní plán. Že tu nezahálí, je znát třeba jen tím, že si nakonec všichni společně prohlížíme obrázkovou knížku a Terka ji celkem slušně komentuje. „Hezky se tu i rozmluvila,“ souhlasí maminka a zároveň dodává, že sama Terčinu školní dvouhodinovku na začátku pobytu využívala k tomu, aby si pořádně odpočinula a prospala se. „Úplně jsem vždycky odpadla a nevěděla o světě,“ přiznává se smíchem.

V odpoledním klidu odpočívá pro změnu Terezka. Jana dohání různé resty, uklízí, pere nebo surfuje na internetu. Na Facebooku si navíc od prvního dne vede podrobný deníček, ale teď záznamy záhadně zmizely. „No jo, když já to šudlám z telefonu, ale snad se to ještě někde objeví.“ Minimálně dvakrát týdně bývá odpoledne skupinový program pro všechny děti, třeba maškarní bály, zpívánky nebo tancovačky. „My se snažíme pak chodit ještě ven, na procházku nebo třeba autobusem do města, ale teď už fakt nemáme moc sil, Terka je dost unavená.“

Zároveň Jana přidává historku, jak jednou vyrazily s Terezkou do kina a neuvědomily si, že zpátky jim v sobotu autobus nepojede, takže celou cestu zpět do kopce šlapala Jana po svých. „Tlačila jsem ji s hlavou skloněnou, funěla jsem, teklo ze mě. Přitom ta se řehtala, viď, ty opice?“ Nakonec dorazila na recepci červená a uřícená a dožadovala se vstupu na rampu, a vzbudila tak soucit místního personálu. Jo, tady se holt potí i při kulturním zážitku. 🙂

Jak se v Olivovce mlsá a navštěvuje

Jí se pětkrát denně, porce jsou pro holky nezvykle menší a nekořeněné, ale už si na to zvykly. Terka sice musela jet pro jistotu na vyšetření a odběry do nemocnice, ale nic se nenašlo a vše si časem sedlo. Terka hned po prvním týdnu pohubla o dost centimetrů, i když teď už se prý parametry nemění. Holky si zvykly na všechno, jen bílé jogurty na milost nevzaly, tak se jim na pokoji poněkud vrší, a v Žebráku tak možná bude jogurtovej mejdan. 🙂 „Ze začátku to byl mazec, kručelo nám v břiše, navíc rodiče tu nemají odpolední svačiny,“ popisuje Jana s tím, že dokonce drží zásadu nemlsat ani mezi jídly, ani se nijak jinak „nedojídat“. „Tak ono to sladký je asi největší zlo, ráda bych to udržela i doma, že bych takhle vařila i pro sebe s Terkou.“ Pro Sáru prý ne, protože ta by prý umřela hlady, a tatínek Honza má vlastní jídelníček.

Mimochodem, oba už tady za holkama byli. Honza zatím dvakrát, Sára jednou přes celý víkend, ale chtěla hned domů. „Tak teď to snad s tátou nějak dávají,“ dodává Jana. Honza už domarodil a zvládl i vypravit Sáru na školní lyžák. I když ta hned první den nechala v autobuse boty, a narychlo se tak sháněly nové. „Taky by mě zajímalo, jak mají doma naklizeno. Sára říkala, že vcelku jo, takže ne, to je jasný,“ směje se Jana. Přitom v běžném provozu doma Honza péči o obě holky zvládá, vypere, lehce poklidí i něco uvaří, jen nepřebaluje. Což nevadí, protože Jana si díky tomu, že pracuje tak blízko od baráku, může režim dne různě upravovat a odběhnout, kdy je to potřeba.

Co se děje v Žebráku

Právě v práci jsou totiž u Chvojkových největší změny. Jana loni v listopadu nastoupila na pár dní v týdnu do dětského centra Srdíčko na místní husitskou faru a už v prosinci začala pracovat na plný úvazek. „Když odvedu Terču do školy, dělám dopoledne v centru to, co je zrovna potřeba. Po obědě vyzvednu a předám Terču Honzovi a zase přijdu sem. Někdy jsem celý den s dětma, je to různý,“ popisuje Jana s naprostou samozřejmostí svoje osmihodinovky. To je něco, co si ještě před rokem ani nedokázala představit. „Ve čtvrt na šest doběhnu domů a začíná směna tam, jídlo, úkoly, něco stihnout, vykoupat… Padám do postele o půlnoci, holky zalehnou tak v deset.“

Přitom Jana působí, že roupama snad ani nespí. Pořád platí, že ráda něco podniká, řidičák jí v tom celkem rozšířil pole působnosti. „Honza nemá rád změny, je mu vcelku dobře tak, jak to má. Občas zahlásí, ať ho prostě takhle necháme dožít. No a Sára je taky celej Chvojka,“ směje se Jana s tím, že ty dva je holt těžké někam vytáhnout nebo k něčemu přesvědčit. „Hele, já se stejně přestěhuju, s Chvojkou nebo bez něj,“ dodává trochu šibalsky, ale je patrné, že zrovna tohle není téma úplně k žertování. Po návratu z Olivovky si Jana bude domlouvat schůzku s obchodním poradcem ČMSS (Liška je totiž partnerem projektu). Dál se uvidí, protože už nějaké plány s bydlením mají. „A Honza se mnou půjde, vždycky se mnou šel,“ dodává naoko odhodlaně.

Jana nám ještě doplní pár zážitků s kamarády, taky s bráchou a s autem nebo s tím, jak se jí ulevilo, když už nemají hmotnou nouzi. Je trochu nesvá z přezkumu invalidního důchodu, do kterého se teď Honza může po nemoci konečně pustit. Těší se s Terkou na čtvrtky v Dobromysli a ze Sáry se sem tam snaží vypáčit, co by vlastně chtěla dělat po škole. Taky se s námi fotí venku, s Terkou v pestrobarevné šále a v kulichu a cestou zpátky ke vchodu stylově zabloudí, takže nachodí pár set kroků navrch. „Proč já to dělám takhle komplikovaně, chápete to?“ směje se na celé kolo.

A nakonec se rozpovídá i o tom, jak po návratu plánují být s Honzou aspoň chvilku spolu sami dva. „Holky budou ve škole a já jdu do práce až ve čtvrtek. Chtěla jsem na nějakou romantickou procházku nebo tak, ale teď, když jsou všude ty viry, tak budeme asi doma. Zase.“

Foto: Tomáš Binter / magazín Reportér

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Napsat komentář

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora