Jak jsem začala praktikovat self-care #Schíza

Začala jsem sportovat. V mém případě to znamená jednou týdně půlhodinový běh s kamarádkou a občas jóga doma. Potvrdily se mi ty všem známé poučky, jak pohyb prospívá tělesnému i duševnímu zdraví. Nejsem žádný sportovec, tělocviky jsem na gymplu horko těžko přetrpěla a ani můj táta-fotbalový trenér to nezměnil. Ale musím dát psychologům za pravdu, že sport pomáhá. A nemusí to být zrovna půlmaraton, stačí trochu delší procházka a pobyt venku na čerstvém vzduchu. Sem tam nějaký pohyb se pro mě stal součástí větší snahy, a tou je self-care neboli sebe-péče: jak být v kontaktu sami se sebou, naslouchat svým potřebám a umět si říct o to, co chceme a potřebujeme.

Všechno to zní moc pozitivně a „vzorně“. Samozřejmě, i teď mám dny, kdy jsem líná a nedělám nic. Ale i to může být aktem sebe-péče – někdy se nám zkrátka nechce dělat nic a nudíme se. Důležité je si to nevyčítat (k čemuž mám občas sklony) a přijmout to takové, jaké to je. Což už narážím trochu na mindfulness, o kterém jsem tu už také psala a ke kterému si hledám cestu. Ale proč to celé píšu? Chci se dobrat k tomu, jak se snažím umět dát si volno. A týkalo se to zrovna včerejšího dne. Ne že bych byla nějaký vrcholový manažer, co pracuje od nevidím do nevidím, ale občas jsem sama na sebe přísná a mám pocit, že musím zachránit svět. A přitom zapomínám na své potřeby.

Včera jsem strávila večer v posteli s knížkou, kterou mi půjčila kamarádka, kterou jsem neviděla asi dva roky. Takže ideální příležitost oslavit naše shledání líným večerem. Musela jsem se k tomu ovšem přemlouvat – a to přesto, že mi celý den nebylo nejlépe a byla jsem velmi unavená. Blíží se mi totiž přijímačky, tak jsem trochu v napětí. Inu, nakonec to dopadlo dobře, odpočinula jsem si a dnes jsem vstala, abych napsala tento sloupek. Jsou to možná maličkosti, ale opakovaně se mi potvrzuje, že všechno není jen o výkonech, ale také o tom znát své limity. Někdy je největší síla v citlivosti a trpělivosti. Někdy je třeba špatné chvilky prostě „přetrpět“, jako u mě ten sport, a ono se to pak v dobrém vrátí.

Foto: Pixabay

Picture of Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ