Scénář jako prase #perplexveměstě

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Bořivoj léta zvaný Borec je čtvrtý ze sedmi dětí. Otec mu umřel, když mu byli tři, matka začala chlastat, když jí bylo třicet tři. To je jasný znamení – Borec od té doby nesnáší trojku. V ničem. Věci kupuje v sudém počtu, chodí zásadně na dvě, ale jenom proto, že to viděl v reklamě na holení. Byt má starej a hnusnej, ale zase je v něm jednoznačně nejhezčí. Svědomitě si škube chlupy z uší. Klidně v autobuse, protože se nemá za co stydět a svý tělo hýčká, kde to jde. Komu to vadí, ať si odsedne, on je moderní a efektivní, v nouzi umí zapnout on air i holicí strojek!

Civilizace ho svými nároky deptá, uznává pouze Panasonic, Windows, Nesquik z kapslí a conversky. Největší slast mu působí ujít denně přesně 17 374 kroků, a to i kdyby měl celý večer lítat nahoru a dolů do kočárkárny. Nejí, aby nespaloval a nesmrděl, takže pak do sebe vyčerpáním klopí Salko a zírá buď do monitoru, nebo do noci. Přes den pracuje, protože neví, co by dělal jinýho. Je mu 47, ale cítí se na 46.

Kdyby se někdo ptal, řekl by, že holku nechce, protože si všechno zařídí sám a je starej na to, aby ho někdo prudil. Jenže on se jednak nikdo neptá a navíc samičky zpravidla vyžadují funkční lednici, penis, mozek a emoční inteligenci, a Borec ničím z toho na první dobrou zrovna neoplývá. Ale zase – on se nedá, on si věří. Má co nabídnout, například vymakanej domácí monitorovací systém a obří plyšové prase, s nímž sdílí lože. Navíc ví, co se sluší a v oparu touhy klidně koupí dámě její vlastní pikslu Salka. Jednu, když máme tu rovnoprávnost.

Valentýna je jedináček. Jí neumřel nikdo, ale kdyby jo, dokázala by z toho vytřískat maximum. Týna se v číslech neomezuje, protože konfekční velikost 32 jí umožňuje nakupovat ve velkém a ve slevách. V nouzi se klidně navleče i do farmářského ekosáčku, kterej přesprejuje suchým šamponem, aby síťovině dodala kýžený objem. Valentýna chce bejt influencerka a koučka, protože před dvěma lety objevila svou vnitřní ženu a potřebuje to někomu říct a nechat si za to zaplatit. 

Ví, že dobrovolně by ji nikdo neposlouchal, takže vymyslí kurz „Pro loknu k oknu“ a v sériích videí o drdolech, rybích copech a culíkách je tak nesrozumitelná, že to lidi mají za geniální marketingovej tah. Pokračování „Panáčky? Ne, natáčky!“ má přes milion dvě stě tisíc zhlédnutí hlavně proto, že Týna tam odhalí vše, tedy celou svou slovní zásobu a novou sadu boho smajlíků. Působí naivně, protože si šlape na jazyk, používá průzračně modré čočky a nalepovací bižu na dvojku vpravo dole.

Borec na Týnu narazí omylem, když se snaží odklikat, že není robot. Pošle jí lajk, ale ona si toho nevšimne, protože medituje nad miskou odličovacích tamponů. Prozvoní ji na Skypu, ale ona přece nebude reagovat na první zavolání, kdyžtak až na to druhý, aby byla záhadná. Než to Borci dojde, projede mu profil na Facebooku a tak trochu i v bance, protože má kámošku v hustým call centru. Odmítne dalších sedmdesát jedna nápadníků padesát plus, čímž značně eliminuje stres z přemíry možností. Zároveň skoncuje s prokrastinací a s Borcem se vyspí hned. Jakýpak copak.

Po dvaceti dnech na něj řve, že jí zkazil celej život tím, že jí zatajil, že ta jeho svině z postele nikdy nepůjde. Borec mlčí. Ona se přece nebude se svýma dlouhýma nohama a řasama nikde krčit kvůli kusu plyše. Borec mlčí. Týna mlčí. Borec tichým hlasem připomíná, že jí na začátku jejich vztahu (tedy než jí sundal sluchátka a vyrval mobil) jasně definoval, že v jeho životě je někdo, kdo pro něj hodně znamená, ale že je to vyřešený a usazený. 

„Jsem si myslela, že je tvoje stará v base nebo něco podobně normálního!“ vřeští Týna a slza ponížení jí leští bižu. „Ne že nám na posteli bude dřepět prase!“ Borec se pomalu naklonil. Týna na chvilku uvěří, že mluvení všechno vyřeší, teda než dojde na činy. Zavře oči. Když je otevře, uvidí ho, jak se mazlí s plyšákem, líbá ho mezi ouška a snad při tom i vrní. 

A pak to přijde. Lupne po ní očima. „V báni jsem málem skončil já, ty čůzo! Jsem v podmínce. Domovnice chtěla dát Růženku do čistírny. Tak jsem ji krapet přiškrtil.“

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!