„Dělá si legraci? Co je to za člověka?“
Nedivila bych se, pokud byste byli po přečtení nadpisu sloupku pohoršeni a častovali mě výmluvnými gesty. Tento výrok však nevzešel z mého způsobu myšlení a vnitřních hodnot, natož z mých úst.
Nejen „Já ty nemocný lidi prostě nedávám“, ale mohu se podělit i o další obdobné uchu a duši lahodící perličky:
„Tvůj život je plný bolesti a zoufalství! Jsi beznadějný případ a stejně ani nevím, jak Ti pomoct. Nemám sílu, nejsem na to… Tak radši řeším jen sebe, aby bylo na tom světě hned o poznání veseleji!“
„Kdybys chtěla, tak jsi dávno zdravá!“ A podobné motivační výkřiky ve stylu tréninku velký bič a malý dvorek.
Nebo radši rovnou dělat brouka. Ale mrtvého…
Světe div se, ale i s těmito rezignujícími, alibistickými a rádoby ospravedlňujícími se hlasitými povzdechy či jinými absurditami se lze setkat během dlouhé cesty při oddělování zrn od plev.
V těžké disciplíně mezilidských vztahů a v ještě těžší disciplíně ztrácení přátelství. Přátelství, jehož základy mohou podemlít a následně odplavit roky nerovného klání one-to-one – jeden chronicky zdravý na jednoho chronicky nemocného. Nechápejte, prosím, chronicky bezmocného.
I o tom to je. O neslučitelnosti jinak velmi dobře slučitelného, chybí-li oboustranná vůle a snaha o pochopení, chuť slevit ze svých představ a nároků. Převažují-li předsudky a odmítání kompromisu.
Naštěstí jsou tu ještě další životní fáze.
Okamžiky naděje, objevování, nových setkávání. Nacházení ryzosti a opravdovosti.
Růstu a trvání. Hýčkání si. Porozumění, laskavosti, sounáležitosti, vzájemnosti a tolerance.
Nechat brouka žít…
A víte co? Nejdůležitější je, že to všechno zatím ještě dáváme! 🙂
Foto: Pixabay
