Při pádu jsem si rozbila hodinky, odletěly mi z ruky.
Lepší, než kdyby to bylo obráceně, jenže já mám k věcem citovej vztah. Okamžitě si vyčítám, co jsem řemínku způsobila. Lepším se, už nepláču, že ho to bolí, pláču, že to bolí mě. Ale dobrý, vleže na zemi ani nemusím předstírat, že slzím kvůli odřeninám.
Odnesu hodinky k opravě, dá rozum. Vyhodit je, že jim to nespíná, mě vzhledem k vlastnímu dlouhýmu vedení ani nenapadne. Navíc jsem dostala tip, kde mi určitě pomůžou a dají fazónu i dalším, kterým pro změnu řemínek chybí úplně.
Pár dní nato jsem vystoupila u jednoho přiměřeně průtokovýho obchoďáku.
Mělo mě varovat, že zvenku se všechno blyští a leskne a poměr skla na centimetr čtvereční vysoce převyšuje celorepublikovej průměr. Ale nevarovalo. Koberec uvnitř jsem chybně považovala za vstřícnost vůči zákazníkům s handicapem. Chyba lávky. Tady se totiž po koberci nechodí, tady se vznáší. Došlo mi to ve chvíli, kdy ke mně se širokým úsměvem dolevitovala prodavačka v ohozu za cenu ročního nájmu.
Do háje. Chodit pozpátku neumím, vycouvat nezvládnu.
Nahodím výraz „batoh je nová birkinka“ a zvažuju oslovit pána opodál, aby mi zatím přeparkoval bentley, leč on pohled ignoruje. Vytrčím bradu s podtextem „personál nevděčnej, známe to všichni“ a jedním elegantním pohybem vytáhnu ze sáčku za dvacku dvoje porouchaný hodinky.
Prodavačka nehne brvou, i retro může být prokládaný zlatem a diamanty. Může, ale ne to moje. Já to vím, ona taky, ale tváří se, že obsluhovat ji neskonale těší, stejně jako zkoumat mi ciferník. Pohled níž, tedy na moje ošacení a obutí, by jí způsobil fyzickou bolest.
Zapínání samozřejmě opraví, přijde si madam tak za hodinku? Řemínek k druhým hodinkám si můžu vybrat rovnou. Ráda bych světlej, takže tu máme tmavě modrej, bordó a psychedelickou malůvku. Doslova se dohrabu k něčemu přiměřeně vkusnýmu a kousnu se do tváře ve chvíli, kdy se dozvím cenu. Předstírám obličejovou jógu.
No co, ženy do sebe mají investovat. Ženy by se taky měly podporovat, a když se mnou paní strávila čtyři minuty svý pracovní doby, zaslouží si adekvátní dýško. Já můžu jíst až příští měsíc a s hodinkami na ruce mi to aspoň rychleji uteče.
Odkvačím z obchodu nejlíp, jak umím, ale vznášení se to v ničem nepodobá.
Zjevně jsem zanechala dojem, po návratu prodavačka pověří službou kolegu. Ten něco důležitě konzultuje v zázemí, následně navléká semišovou rukavici. Jestli se tu i hladí a mazlí, mám doma ještě dva analog budíky, když bude ten květen… Chlapec opatrně uchopí zboží a nábožně je položí na podnos s plyšovým polštářem. Na ten, co na něm v amerických seriálech trůní kočka. Jenže tady by to nedala, odmítala by línat rovnou do vysavače.
Trofeje leží přímo přede mnou, on kouká a mlčí. Bez rukavic, kapesníčku a hedvábí převezmu tikající proviant. Je na nich zimní čas, navíc spona stále nespíná. Jsem dáma, tak mi jenom vyjede obočí. Semišovej hoch mi pomalu a zřetelně vysvětlí, že hodinky opravit nelze, neboť řemínek tohoto průměru a stylu se naposledy vyráběl před desítkami let, čímž mě nepřímo označil za konzervativní stařenu. Obličejová jóga nezabrala.
Sevřu hodinky pevněji a pohledem zpříma do očí se snažím vzbudit dojem, že jde o rodinnej šperk nevyčíslitelný hodnoty. Pochopil a novej řemínek mi zkusmo nacenil tak, že by bylo levnější koupit si rodinu novou.
Má to výhodu. Konečně jsem se naučila couvat.
Svůj antikvariátní kousek jsem donesla jednomu hodináři, co je samá vráska a pořád si do oka dává zvětšovací kukátko. Nepracuje v rukavicích a vznášet jsem ho neviděla, zato mi hodinky opravil za cenu menšího kafe a nesnažil se mi naservírovat vůbec nic. Dělal jen to, co má rád. A já si teď díky němu při pohledu na zápěstí připadám důležitější a hezčí, i když mi čas běží čím dál rychleji.
Foto: Pixabay
