Jak terapeuti pečují o své duševní zdraví #terapienekouše

Nedávná tragická smrt renomovaného psychoterapeuta vyvolala u veřejnosti celou škálu emocí a řadu otázek. U některých dominovala lítost nad ztrátou inteligentního a empatického psychologa. Jiní naopak pociťovali spíše vztek a ptali se, jak nám mohl kázat někdo, kdo své vlastní duševní zdraví zanedbal? 

Klienti podotýkali, že když spáchá sebevraždu psycholog, tak jakou šanci překonat duševní obtíže mají oni, lidé bez psychologického vzdělání a zkušeností? U části z nich to otřáslo jejich nadějí v úspěšnou léčbu.

Rovněž u terapeutů šlo zaznamenat rozčarování nad tím, že mají nyní ztíženou práci, protože je zde riziko nápodoby činu (tzv. Wertherův efekt). Navíc celá kauza vrhá na psychoterapeuty špatné světlo. Ve výsledku člověk, který v minulosti popularizoval psychologii a pomáhal jí, zasadil teď svému oboru ránu. 

V rozhovorech s lidmi se setkáváte s předpokladem, že díky studiu psychologie se stáváte odborníkem na všechny psychologické problémy, umíte dělat zázraky na počkání a sami už máte vystaráno a nemusíte své duševní zdraví řešit. Převažuje přesvědčení, že znáte nějaký tajný recept na štěstí.

Celá řada výzkumů přitom ukazuje na zvýšené riziko výskytu deprese, zneužívání omamných látek a syndromu vyhoření u tzv. pomáhajících pracovníků. Patří sem mimo psychologů například psychiatři, sociální pracovníci a další. O tom, že psychoterapeutem může být kdokoliv z těchto tří profesí, jsem už psala zde.

Ptala jsem se proto na péči o duševní zdraví klinické psycholožky, která si však nepřála být jmenována. Jde o pohled člověka, který je specifický svou prací ve zdravotnictví. Je možné, že jinou zkušenost budou mít například pracovníci neziskových organizací nebo terapeuti v soukromé praxi.  

Tato psycholožka zažila za svou praxi dvakrát syndrom vyhoření, proto říká: „Už poznám, kde jsou moje limity. Poprvé jsem vyhořela kvůli šikaně v zaměstnání, kde jsem však kvůli atestaci potřebovala zůstat. Podruhé to byl tlak finanční, potřebovala jsem vydělávat peníze a nemohla si dovolit odejít.“

Dává smysl, že by terapeut měl být připravován na specifickou psychickou zátěž už během studia. „Nevím, jak je to dnes, ale za nás se při studiu o psychohygieně moc nemluvilo. Ale říkali nám, že i psycholog by měl mít svého psychologa. A opravdu by to tak mělo (aspoň někdy) být,“ dodává. 

Dalším prostorem, kde by měl být pomáhající profesionál připravován, je terapeutický výcvik. A v samotné praxi je pak součástí práce tzv. supervize. Supervizor je zkušenější kolega, který by měl (mimo jiné) terapeuta upozornit, pokud by překračoval své limity. 

A kdy by měl tedy terapeut zpomalit nebo pozastavit praxi? A jde to vůbec? „Je to naše zaměstnání, zdroj obživy. Chtěla jsem změnit obor, ale máme tak úzce specializované vzdělání, že je velmi těžké začít jinde,“ přidává psycholožka.

V pomáhajících profesích existuje fenomén tzv. syndromu pomocníka. Projevuje se tím, že má dotyčný vysoké nároky na sebe sama, těžko se mu připouští vlastní slabost a málokdy vyhledá pomoc. Může se tedy stát, že „kovářova kobyla, chodí bosa“ a terapeut u druhých doporučuje vyhledání pomoci, zatímco u sebe si to nedovede představit. Syndrom pomocníka se však nevyskytuje vždy, mimo specifičnost pomáhající profese na to má vliv i struktura osobnosti.

„Myslím, že lidé v pomáhajících profesích jsme tak zvyklí na to být tu pro druhé, že své vlastní potřeby máme tendenci ignorovat a dávat je stranou,“ přidává další pohled psycholožka. A dodává, že při setkávání s pacienty, kteří prožili náročná traumata, mohou psychologové ztrácet cit pro to, co už není u nich samotných v pořádku. 

V neposlední řadě má na každého z nás vliv nastavení společnosti na výkon, to však bude společné všem profesím. „Je důležité si uvědomit, že když já ustoupím, slevím ze svých nároků, neznamená to, že prohrávám. Já si to nastavila tak, že pracuji čtyři dny v týdnu, víc není v mých možnostech. Pokud chci být zdravá a být schopná pracovat do důchodu, musím z něčeho slevit. Ale není to prohra, i když máme tendenci to tak vnímat,“ uzavírá psycholožka. 

Nezbývá než se zamyslet, viďte? A neztrácet naději.

Foto: Pixabay.com

Picture of Jana Plzáková

Jana Plzáková

Narodila jsem se a žiji v Praze. Mám ráda tvůrčí činnosti, jógu, ježdění na kole, procházky se svou čtyřnohou parťačkou, ale jsem i kavárenský povaleč :). Lidská psychika a mezilidské vztahy mě od dětství fascinovaly a chtěla jsem jim přijít na kloub, nespokojila jsem se s povrchním pohledem. Sama jsem se od dětství potýkala s vyšší mírou úzkosti a v pubertě se poprvé objevil stav známý jako deprese. Všechny tyto skutečnosti zřejmě vedly k tomu vybrat si za svůj obor studia psychologii. Několik let jsem působila v tomto odvětví jako terapeutka, ale nemoc mne znovu a znovu srážela zpět. Stále jsem na cestě k uzdravení, s pomocí odbornou i blízkých lidí a ráda bych předávala své postřehy z obou břehů – odborníka i pacienta.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ