Zadky a stehna s celulitidou už nefrčí, asi že za nima není ta správná storka. Teď je in, že dokud máš stehna (nebo jinou část těla), tak nemáš problém. A pokud stehna nemáš, ještě líp! Můžeš se na stránkách kdečeho vyprsit s tím, jak jsi i bez nohou šťastnej, handicapu navzdory. Samozřejmě hlavně proto, abys svým příběhem pomohl ostatním. K čemu, se neví, ale vypadá to dobře a přinese to lajky. Obzvlášť jestli máš nesrozumitelnou latinskou diagnózu, jsi upoutanej na něco pevnějšího, než jsi ty sám, a sportuješ. Nebo nepiš nic a jen se vyfoť, až zas budeš při mytí nádobí padat vysmátej do dřezu.
Nechci se posmívat respondentům, kterým podobná prezentace dělá dobře, ani psavcům, co se neumějí nebo nechtějí vzdát klišé. Stejně tak beru, že vycházejí texty bez ambicí i hlubší myšlenky. Mám ale potíž s tím, že se v nich lidé s handicapem už i mimo bulvár objevují výhradně jako prosťáčci sdělující světu, že to jde i bez končetin, orgánů nebo plného zdraví. Postižení nebo fyzická deformace je pak pekelnej nástroj k vyvolávání pocitu viny u těch čtenářů, co jim není buď vůbec nic, nebo nic tak vážného, a přesto jim v životě leccos neštymuje. Podle logiky vyznavačů inspiračního porna totiž nemají se svýma zdravýma nohama a rukama na žádnej splín nárok. Přípustné jsou tři věci – začervenat se, zatleskat a poslat to dál, aby prozřeli i ostatní. Enter. Hlavně nemazat, jinej důkaz naší rádoby lidskosti tak snadno nepřijde.
Napadlo vás někdy, že kdyby to bylo tak šišatě černobílé, tak by se šiklo si nějakej handicap pořídit, aby ani zdraví lidé nestrádali tím, že dosud viditelně nestrádali? Novým, jasně definovaným nedostatkem by smázli všechno ostatní, dali by konečně životu smysl a taky lehkost, protože jedna bota tlačí míň než dvě. Touha mít se stejně dobře jako ti druzí postižení by nepřímo vedla například k novému esteticko-ortopedickému oboru, kde by se nohy a spol. šmikaly na počkání. Ti, co by na to neměli, by spolu s odpůrci invazivní chirurgie i po zotavení z drobných úrazů dál chodili aspoň o berlích nebo by si nechávali sádry. Jenže nic z toho se neděje, lidi na svých souměrných tělech prapodivně lpějí, dokonce je chtějí mít zdravější a hezčí, ne naopak. A jediná pomůcka, kterou snesou v rukách před svědky, je mobil, kreditka nebo sluneční brejle.
Další háček je v tom, že žádnej příčetnej dospělej nestojí o to, aby ho ostatní chválili jenom proto, že je jim ho líto. Dostat se na místo určení je sice často o nervy, i tak ale lidé s handicapem nechodí do médií kvůli tomu, aby někdo juchal nad tím, že vůbec stojí, sedí, mluví nebo dokonce myslí. Publikum jihne, protože vozík, berle, bílá hůl a další nezbytnosti jsou pro ně synonymem nemohoucnosti, a ten, kdo dolezl na pódium nebo do redakce, zjevně nemohoucí není, jupí! Trochu jak v letadle, tam taky část cestujících tleská ne kapitánovi a posádce, ale úlevou, že přežili. Možná by stálo za pokus zbavit se patosu a rovnou plácat farmafirmám nebo výrobcům kompenzačních a balzamovacích pomůcek, protože člověk tu stejně nikoho nezajímá. Bez patřičných rekvizit není atraktivní. A to ne navzdory handicapu, ale navzdory svým skutečným schopnostem a dovednostem. Pokud nám tedy má být něco líto, tak tohle.
Tyhle fráze do kamene ani jinam netesat
S navzdory je vůbec legrace, spojení navzdory handicapu je totiž snad ve všech tematických textech. Google mi na první dobrou nabídl 150 tisíc výsledků a ve velké míře šlo o hesla z renomovaných serverů. Pokud mě jazykový cit a Slovník spisovné češtiny neklame, „navzdory něčemu“ značí údiv nad tím, že se něco povedlo i za daných podmínek. Čili handicap a běžný život si na základě tohoto slovního spojení vysloveně odporujou! Pak ale věty s navzdory neobsahují ani zrnko respektu nebo nevyžádaného obdivu, pouze se tu rozpatlává šok, že je možné být handicapovanej a dělat obyčejné věci. Jazykově zdatný respondent s postižením tudíž plesá a dál se nevysiluje, protože všechno, co udělá, bude stejně boží, takže langsam. Chyba lávky. Jakmile totiž prokoučoval šanci se kvůli handicapu zasebevraždit (co taky jiného, když žít se s ním nedá), pak už může jen bojovat. A pořádně dramaticky, ideálně se vším níže popsaným naráz.
Čili žádoucí je například trpět vlastní diagnózou, být upoutaný na lůžko nebo na kolečkové křeslo, skončit na vozíku, vzdorovat, snášet bolest, nezapadat anebo naopak být úplně normální, být na to zvyklý, nepoznat nic jiného. Zcela zásadní je nezatěžovat stát a nepobírat dávky, být bez ambicí a bez peněz, nelitovat se, mít doma veliké okno, kterým lze pozorovat život tam venku, sportovat a usmívat se. Během nerovného zápasu zjistit, že osud se s nikým nemazlí, zažít opovržení a mnohá příkoří, dál překonávat překážky, narážet na nepochopení, vážit si maličkostí, chtít se začlenit, a hlavně to nevzdat. Odměnou jsou konfety se slevou pro zettépka a selfíčko s euroklíčem pod billboardem s nápisem soběstačnost. Ti, co ho tam nechali vyvěsit, totiž doufají, že postižení hrdinové budou mít tolik práce sami se sebou, že po nich nic chtít nebudou, už nikdy.
Soběstačnost je vyzdvihovaná a démonizovaná naprosto neprávem. Žádnej dospělej v produktivním věku se za pět let nevidí hlavně soběstačnej, protože soběstačnost je skvělá okolnost nebo podmínka, ale jako životní náplň nebo cíl je zoufale málo. Chtít po lidech umělou radost z toho, že jsou soběstační, je jako chtít po někom, aby si každodenně užíval, že má například obě nohy. Což je bezva, ne že ne. Netáhne vám hned na zadek, vypadáte tak, jak je obvyklé, můžete stát, chodit, běhat nebo si je zahřívat u krbu. Ale že by někdo byl spokojenej a vyrovnanej jen proto, že je nohatej, chodící a zdravej, to se nestává. Po lidech s postižením se ale takové euforické výkřiky vyžadují a ještě je za to poplácávají po zádech, stejně jako za nicneříkající hlášku já jsem tak šťastnej!
Řada frází sice je otázkou vkusu a vnímání skutečného obsahu slov, i tak ale neustále ignorujeme fakt, že handicap se od života nijak oddělit nedá. Není možné si ho vybrat (a pak žít handicapu navzdory) nebo ho dát aspoň na chvilku stranou a odpočinout si ve zdravém těle. Bojovat s handicapem tedy znamená popírat sám sebe, bojovat sám se sebou, se svou součástí, která, pokud se někde náhodou nechá přeprat a narvat do kýžené škatulky, bez pardonu vyhřezne někde jinde. Chtít po lidech, co mají handicapem zatížený život, aby se s ním ještě okatě rvali, je tím pádem čistej kalkul. Bojovníci totiž všechno urvou sami, nepotřebují jiné požitky, solidaritu či pomoc druhých, žádají pouze potlesk a kulatý sušenky. Navíc se v mediálním prostoru nehodí konstatovat, že holt všechno nejde. V životě se sice někdy dějí i nefér a strašné věci, které žádný přesah nemají a nejsou příležitostí k růstu, jenže ty se těžko dojí.
Honba za tím pravým, echt postiženým
Další oblíbenou disciplínou při pojímání zdraví je porovnávání a trumfování. Vychází z předpokladu, že nikdo a nic není dost dobrej sám o sobě, takže na pomoc opět potřebuje kontrast a drama, nejlíp stylem kdo z koho. Nijak tomu neprospívá ani to, že hovory o projevech nemoci nebo postižení většinou neumíme pobrat čistě informačně nebo sdílně, ale slyšíme v nich jen skuhrání nebo stížnost. Ve stáří se to sice může změnit a významově posunout, mladší ročníky ale stejně zůstanou za ty, co si nic neodžili (na rozbité tělo tudíž nemají nárok), jsou nedisciplinovaní (protože kdyby byli, chápali by handicap jako výzvu a dočasný stav) a málo se snaží (protože zvládnout se dá přece všechno, stačí chtít). Kvůli tomu se pak v typické reakci na něco spojeného s handicapem pomyslně škáluje a zvenčí se hodnotí, jestli váš trabl je dostatečně trablózní a jestli vy si přece jenom nevymejšlíte.
A protože se přitom logicky vychází ne z toho, co říkáte, ale co ten druhý vidí a jakou s tím má sám zkušenost, vznikají tragikomické situace, ve kterých se přepočítávají pomůcky a mozkové buňky a vytvářejí se žebříčky toho, kdo je největší chudák a zaslouží si pozornost a pomoc. Úplně se přitom ignoruje fakt, že většina praxe ve zdravém i postiženém těle je nepřenosná a že si nemusíme ani rozumět, ani věřit, stačí být obyčejně ohleduplní a dát si prostor. Jenže to by pak nemohl handicap aspirovat na ten správnej slovní pornoobor, ve kterém se zcela vážně mudruje: „Je lepší být na vozíku, nebo nevidět?“, „Je horší nevidět, nebo neslyšet?“, „Ty jsi na to odmalička zvyklá, ale jemu ten úraz zkazil celej život“, „U něj o nic nejde, ale ona je ještě malá“, „Nemít ruku to bych fakt nedal!“, „Je postižená, nemůže si přece vybírat!“, „Ty seš aspoň chytrá, ale on má něco s hlavou“, „Já mám syna v depresi, i když mu nic není, přitom ty se pořád směješ“, „Nepřeháněj, máš nohy, tak trénuj“, „Na něm to není vidět, tak proč bych mu měl věřit?“, „Po roce od milionové výhry byl víc nešťastnej, než kdyby přišel o nohu“, „Hele, taky ses mohla s handicapem narodit v Africe!“ a další perly.
Komu dojdou argumenty v trumfování a uzemňování, má jedinečnou možnost přesedlat na duhu, jednorožce a podobně krásné, leč lehce fantasmagorické výjevy. Ty při popisování života s diagnózou možná vypadají líp, ale jen na první dobrou. Hned na tu druhou vyplyne úplně stejný tlak a stylizace, jen s obráceným, nyní plusovým znaménkem. Ve jménu blaha je pak handicap dar, příležitost, důležitý zlom, záchrana a člověk je s ním opravdový, jedinečný a neřeší blbosti. Ještě lepší je, že rázem není handicap handicapem, ale fyzickou výzvou či výhodou, příležitostí nebo schopností a kdekdo s ním má konečně čas na rodinu a na to podstatné a může se bezostyšně mrcasit světem coby úžasný človíček, sluníčko nebo anděl.
Všechno z toho možné samozřejmě je, ale bude to tak, i když dojdou drogy? Kolik je tu střízlivosti? Pokud má někdo takovej náhled kvůli optimistické povaze, z přesvědčení nebo třeba díky víře, v pořádku, ale trousit podobná moudra ze zvyku či donucení je dost nebezpečné a taky to nahrává různým sektám a ezonázorům vytrženým z kontextu. Článků, v nichž se to komentáři o lepší karmě, nedostatečné sebelásce a narovnání vztahů pro narovnání těla jen hemží, je pořád moc. Nic proti těm, kteří podobný životní směr právě zkoumají a uklidňuje je, ale na nemálo ostatních jen zbytečně házejí vinu a dost pokroucenou zodpovědnost. Ono stačí zůstat u obyčejného co vám handicap dal a vzal, tam je patosu taky dost, obzvlášť s pointou, že elán, optimismus, výdrž nebo naději by vám ostatní mohli závidět.
Od hříčky k větší přirozenosti
Inspirační porno nepřímo podporují i sami lidé s handicapem, když na stále stejné otázky odpovídají, že chtějí svým příběhem pomoct a ukázat, že to jde, nebo když zdůrazňují, že jsou jako ostatní, pomůcky a bezbariérové úpravy je štvou a žádné ohledy nečekají. Nezřídka nezapadají ani tam, ani tam, protože nejsou ani typičtí postižení, ani zdraví, nesedí doma na zadku a chtějí víc. Stejně jako v životě jsou i v reportáži v kontrastu k diagnóze o to vtipnější, bezstarostnější, šikovnější, bojovnější nebo hezčí. Jejich snahu provokuje i to, že diváci a čtenáři často věří, že „všichni autisti jsou Rain Man“, tedy že článek nebo reportáž o jednom člověku s handicapem sedí na všechny ostatní. To je, páni, zodpovědnost a vyvrátit to skoro nejde, tak proč to nenechat takhle, když se tu tleská? Právě proto.
Tleskáme, že nám někdo potvrdil náš vlastní předpoklad, tleskáme, že se někdo snaží i za nás, tleskáme, že se veřejně neštítíme a nepohoršujeme. Tleskáme většinou sobě, ne jim, a to je ujetý. Paralela s pornem lícuje dokonale, máme bez práce a iniciativy něco, co nám přinese úlevu. V předem odhadnutelných polohách se tu obnažuje někdo jiný, ve vynucené roli bez možnosti pojmout ji jinak. Nemáme tedy být na co pyšní, inspirační porno povědomí o handicapu nezvyšuje ani nevzbuzuje soucit, naopak. Dělá z handicapu pouhou hříčku k prázdnému moralizování nebo obveselování ostatních.
Samozřejmě, že se dá dojímat jen z toho pěkného nebo to vyzdvihovat a připadat si nezničitelně, ale pokud je to jediná obecně přijímaná možnost, je něco špatně. Redaktoři a reportéři mají většinou málo zkušeností a pod záminkou korektnosti se neptají na nic, co by z respondenta mohlo udělat víc než jen lepšího kouče a roztleskávačku. A dotazovaní zase nemají páky, aby smázli nicneříkající repliky a vymínili si prostor pro to, o čem opravdu chtějí mluvit, obzvlášť pokud zrovna nejsou pohodoví nebo pohotoví extroverti. Všichni si přejí jedinečnost a otevřenost, ale pak je zažitými mechanismy nebo hloupými titulky a poutáky udupou a rozpliznou.
Pokud tedy hledáte, u čeho se dojmout, co vás nakopne, nebo potřebujete hrdinu a boj, jděte na fotbal, na zápas, do knihovny nebo do kina. Tamní produkce je k tomu vyloženě určená a je z čeho vybírat. Pokud milujete roztomilá videjka, sdílejte koťátka či štěňátka, těm je jejich společenskej status a mediální obraz šumák. Nemusíte být zrovna altruisti a zajímat se, jak se mají postižení odvedle, ale pokud už se k nějakému článku nebo reportáži nachomejtnete, tak se předtím, než je přihodíte do placu s burcujícím komentářem, na chvilku zastavte a zamyslete. Třeba tím časem všem zúčastněným pomůžete posunout se ze sféry laciné pozornosti a náhražek ke skutečnému zájmu.
Typický postižený neexistuje. A už vůbec ne jako výhradně bezmocný, nepohyblivý, závislý, hloupý, líný, frustrovaný, panovačný, doma zavřený, osamělý a nevzhledný. Lidé s handicapem jsou různí, mají osobitý temperament, povahu, schopnosti a dovednosti, pozitivní i negativní. Vlastnosti a postoje jednoho člověka s postižením nejsou společné všem ostatním se stejnou diagnózou.
Mezi lidmi s postižením jsou i introverti, kteří nesportují a nepotřebují výzvy. Média preferují určitý typ respondentů a sport je vedle spontánnosti oblíbeným atributem. Řada lidí ale sportovat nechce a adrenalin ani společnost nevyhledávají, což neznamená, že nejsou s handicapem srovnaní nebo že něco vzdali. Nejsou akorát tolik vidět.
Připusťte celou škálu, nejen extrémy. Nepodezírejte, neporovnávejte a nepřisuzujte lidem s handicapem automaticky určité vlastnosti, například bojovnost, odvahu, hlubokomyslnost nebo roztomilost. Lidé mohou být postižení v různé míře, nejen hraničními a dobře rozpoznatelnými formami onemocnění. Ty je zároveň třeba učit se nespojovat pouze s průšvihy nebo senzacemi.
Hodnoťte důstojně. Napsat o dospělém a v práci nebo v životě úspěšném člověku, že je úžasně soběstačný, usměvavý nebo hezký, je hloupé a jen to posiluje černobílé schematické vnímání. Když už musíte hodnotit nebo zdůraznit nějakou vlastnost či rys, nedávejte je do kontrastu s handicapem a nezapomínejte na kontext.
Přemýšlejte nad tím, koho a za co vlastně obdivujete. Proč je to, že člověk s handicapem vůbec nějak žije, tak překvapivé a obdivuhodné? A když něco z toho běžného a obvyklého nemá nebo nedělá, tak zůstane bez potlesku? Naučme se konečně brát handicap přirozeněji a místo ovací za zvládání těžkostí zkusme pomáhat ty obtíže zmírňovat. Na obdivu sice nic špatného není, jenže mezi ním a přijetím je pořád rozdíl.
Foto: Pixabay
