Snažím se zachovat si veselou mysl a aspoň půl zdraví, ideálně celý. 

Některým nařízením a omezením nerozumím, nechápu je, ale v zásadě neprotestuju, protože si nejsem jistá, jestli bych to uměla líp. Respektive jsem si jistá, že ne. Nevím přesně, jak to dělat dobře a správně, jestli vůbec v čase nouze nějaké jedno správně je.

Ale řekne mi někdo (adresováno hlavounům), jak se mám chovat zodpovědně a průběžně se testovat, když k tomu nemám adekvátní podmínky? Proč se nebere v potaz, že v týhle zemi jsou i lidi bez vozu (tak asi dva, tři, ale jsou), co zároveň nejsou nikde organizováni, takže jaksi propadávají sítem? A že ani auto nic řešit nemusí, protože bariéry?

No jo, já vím. Domyslet něco až k dalšímu kroku je moc těžký. A drahý. A populisticky nevděčný.

Fakt tímhle textem nehodlám kejvat s těma, co jsou imrvére v opozici, na vlnách konspirací a s cédéčkem od Landy plným nedotknutelných osobních svobod. Ale chtěla bych poprosit ty, co do toho maj co kecat, ať konečně nějakou myšlenku dotáhnou až do konce. 

Na to přece nemusím být zrovna psycholog, aby mi doteklo, že když něco po lidech masově chci a buď nemůžu, nebo nedokážu obhájit logiku toho opatření, pak bych to měl udělat aspoň co nejdostupnější a nejsnazší, ne?

Ano, zamyslelo se grémium, a udělalo z tečky pouťovou atrakci.

No, tak přesně takhle jsem to fakt nemyslela. 

Tak jinak. Respirátory jsou přece teď taky v každý večerce a málem i v trafice a na benzince, tak proč si testovací místa nevyslouží podobnou pozornost? Proč se nedá aspoň občas testovat třeba na středisku nebo v lékárně? A klidně bych brala i to, že kvůli omezeným kapacitám by to šlo třeba jen v pondělí od dvou do čtyř a ve čtvrtek od pěti do sedmi.

Moje představa je, že očkovaná neočkovaná před různými povinnostmi zajdu na test, protože chci vířit jen předvánoční náladu a jehličí, ne breberky. Považuju to za jednu z těch malejch věcí, co můžu pro blaho svoje a lidstva udělat. Představa státu je obdobná, ale zatímco svět má dojem, že ho násilím žene jednak do záhuby a druhak pro včeličku, já mám pocit, že mě násilím tlačí do auta a navíc zcela ignoruje můj smysl pro zodpovědnost.

Jak jinak si vysvětlit to, že ve městě, kde žije několik tisíc obyvatel, není ani jedno místo, kde bych se mohla nechat testovat? Jakože si někam dojdu po svých, budu přitom luftovat a nebudu se nebezpečně družit. 

Tak tudy prý ne. Logika systému je, že deset minut autem odtud je přece drive-in, dále několik větších měst, kde testovací místa jsou. 

A dostanu se k nim prosím jak? 

Autem. Nebo autobusem. 

Aha, tak určitě.

Jako ne že by nešlo poprosit někoho, ať mě někam popoveze. Ale koho? 

Víc než půlka lidí je vlivem různých opatření doma s dětmi nebo ještě líp v karanténě a druhá je díky bláznivým událostem buď pod vlivem, nebo ve smyku. Čím dál líp. Nehledě na to, že teď je mi prostě trochu žinantní prosit, aby mě někdo někam házel, i když se chráním, jak můžu a na sedadlo bych si pro klid duše klidně sedla i v pláštěnce nebo v plynové masce, kdybych nějakou měla.

Čili abych dostála požadované štábní kultuře, budu za prvé hlavně doma a nebudu se nikde zbytečně družit, ale za druhé budu preventivně popojíždět autobusem s dalšími x lidmi, protože test. 

Pojedu tedy do Prahy v úterý na akci, pro kterou se výsledek testu dozvím ve středu. Nebo pojedu v pondělí a v úterý a pak ze cviku i mnoho dalších dní, protože jak můžu vědět, jestli jsem breberku nečapla cestou autobusem domů zpět? Když totiž může číhat na vánočních trzích, proč by si pak posilněna zakázaným svařákem nedala tanec u tyče?

Zoufalstvím volám od čerta k ďáblu. Jestli mi jako něco neuniklo a přece jen tu nějaký to místečko není. Ehe, není. Mobilní týmy jezdí jen do škol a do firem, takže mám smůlu, že nejsem minimálně s ručením omezeným. Že si u některých nařízení připadám jak žákyňka, se taky nepočítá. Aha. 

Na středisku to neberou, v lékárně ano, ale tam se diví.

„Vy pociťujete nějaké příznaky?“

A to musím?  Tak co demensis hluposa a koronaera exhaustosa? 

„Ne, ale chtěla bych vědět, jaké mám možnosti.“

„Tak víte co, jestli máte příznaky, nejlepší je dojít si k nám do lékárny pro samotest.“

To dělám, lepší postup jsem zatím nevymyslela. Ale je to ten samotest, o kterým se tvrdí, že nemá žádnou vypovídající hodnotu a kterej se podnikům a firmám zakazuje? Nehledě na to, že logika „necítíte se dobře, tak přijďte do uzavřeného proskleného obchůdku mezi ostatní trpící“ mi něčím připomíná „zabij bobra, zachráníš strom“.  

„Ale kdyby se potvrdilo, že je to covid, stejně byste si musela někam dojet na potvrzení PCR testem.“

Nejlíp autobusem.

A Kolumbus připluje vodovodem. To je aspoň poctivej blázinec!

Picture of Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ