Do telefonu si klientka stěžuje, že už to nedává! Nemůže mezi lidi, vše je obtížné. Připadá si sama. Některé věci nechápe. Doprovázejí ji depresivní nálady a nic ji nebaví. Na televizi už nechce koukat, ale stejně nakonec zmáčkne tlačítko ovladače a poslouchá zprávy. Pak má ještě horší náladu… A tak stále dokola.
Stanovení určitého denního režimu je důležité i nyní, kdy stále ještě nevíme, jak dlouho nás budou svazovat omezující opatření. Je to obdobné, jako když v době největší nezaměstnanosti přišel pracovník o práci a nemohl najít jinou. Ano, krátkodobý odpočinek je vhodný, ale pak to chce najet na určitý režim a stanovit si denní řád. Proč? Je prostě dokázané, že nicnedělání, nedostatek pohybu, přílišné sledování televize – dnes koukání do mobilu a sledování příspěvků na sociálních sítích – demotivuje. Odčerpává síly.
Ale „Mně se fakt nechce a nemám chuť nic dělat!“ To je ten moment, kdy si člověk řekne, zda se chce zase cítit špatně, nebo hodlá se svým životem něco udělat. Pak doporučuji nejlépe večer si na chvíli sednout sama/sám se sebou a na papír si napsat plán zítřejšího dne. Nastartovat se nejprve ve své mysli! Začít ZÁMĚREM. Pak přichází myšlenka, po té čin. „No tak to já nedávám!“ Pakliže má daná osoba občanský průkaz, tak rozhoduje sama za sebe. Ona je strůjcem svého života. Ona rozhoduje, co se svým životem udělá! Ona se může rozhodnout, zda využije doporučení těch, kterým to funguje. Třeba se donutit ráno pohnout bokem napravo, nalevo – už to je chválihodný výkon! (Už se nemůže peskovat za to, že pro sebe nic nedělá a nehýbe se.) Pak se vypravit do sprchy, kde si třeba masážní rukavicí rozmasíruje tělo, trochu ho zaktivizuje. Osvědčené je na závěr přidávat chladnější vodu. Pomalu, postupně. Zase nejde o závodní výkon hned pustit tu nejstudenější. Říkám tomu „koupelnové zkulturnění“. Poté pro sebe něco DĚLAT!
Když se lidé, kteří jdou dlouhodobě energeticky dolů, konečně odhodlají něco se sebou udělat, často chtějí výsledky vidět co nejdřív. Nejlépe okamžitě. Mám zkušenost, že řada lidí s nadváhou, kteří se ke svým kilům „prožírali“ i několik let, chtějí zhubnout za tři měsíce. Nebo ti, kteří léta necvičili, se vrhnou po hlavě do fitka, kde se jedním tréninkem zničí a odradí je to od další práce na sobě.
Já si léta nedávám novoroční předsevzetí a snažím se lidem nic neslibovat. Obojí je jistý druh závazku. Když jej nesplníme, začneme se obviňovat a máme ze sebe špatný pocit. Pocit selhání, který nám sebevědomí rozhodně nezvyšuje. Že to tak mají i jiní, potvrzují každoročně v tomto období cílené reklamy na hubnutí, náhrady cigaret, na posílení imunity (takové v prosinci nevidíte). Právě na tyto osoby jsou reklamy zacíleny. Vzápětí jsou však propagovány nějaké mňamky, výborná káva, k tomu jemná, boží čokoládka nebo aspoň křupavé brambůrky. Opakovaně a sofistikovaně útočí na naši slabou vůli.
Nejvíce se osvědčuje opravdu se ROZHODNOUT PRO ZMĚNU. Pak už jít krok za krokem. Třeba pomalu, ale postupně. I ve vysokém sněhu s neupravenou cestou dojdete postupně dál, než zůstanete-li stát na místě. Stejně jako u osob s nějakým postižením nelze udělat velký úklid najednou. Na to prostě nemáme síly. Ale když si DENNĚ uklidíme jednu JEDINOU! zásuvku či poličku, nezničí nás to a výsledek se za čas dostaví.
Každý den pro SEBE udělat NĚCO, co nám zvedne náladu. Něco, za co můžeme být na sebe hrdí. Každý den si připomenout něco, za co jsme VDĚČNÍ. Chce to jen ZAČÍT. A den začíná ráno!
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové
