Usměvavý chlapík, který před třemi lety oslavil abrahámoviny. I když popisuje, jak od pětadvaceti postupně přestával slyšet, působí vyrovnaně. „S tím už teď nic nenadělám. Ale na besedy s mladými jezdím. Hlavně proto, abych je upozornil, že třeba hlasitá hudba ve sluchátkách pro ně může mít nevratné následky,“ říká 53letý Robert Gruss.
Konferenci na téma Ochrana sluchu uspořádala 3. března v Ostravě v rámci Světového dne sluchu nezisková organizace Jsem jedno ucho. Speciálním hostem konference byl Robert Gruss ze Škody Vagonka, který ve 25 letech téměř ohluchl v důsledku poslechu hlasité hudby v kombinaci s absencí ochrany sluchu nejen v práci, ale i na vojně.
„Když jsem byl mladý, poslouchal jsem hudbu z těch velkých sluchátek. Ta měla klasické reproduktory. Často jsem si muziku pouštěl do uší dost hlasitě. A to jsem neposlouchal žádný rock či metal, jsem spíše na country,“ vrací se Gruss o více než čtvrtstoletí zpátky. V té době ještě hrál na kytaru, už však začal postupně zjišťovat, že se mu sluch zhoršuje.
„Třeba když jsem byl k rádiu otočený z jedné strany, skoro nic jsem neslyšel. Velkou zátěž dostávaly uši i v práci. Dělal jsem roky u stavební firmy, s drážkovací frézou, se sbíječkou. Byl jsem ‚hrdina‘, špunty do uší jsem samozřejmě nenosil… A když si to zpětně vybavuji, nepomohl jsem tomu ani na vojně, kde se střílelo ze samopalu, to byly opravdu šílené rány. A ochrana uší samozřejmě nulová. Takže jsem se choval, jako by se mě případné postižení sluchu netýkalo. Ale v mém případě není na vině jen hluk, máme to v rodině dědičně. Problémy se sluchem měla mamka i sestra. Navíc se u mě zkombinovaly dvě vady. Že je to dědičné, jsem se, bohužel, dozvěděl pozdě. Asi bych si dával větší pozor,“ říká Gruss.
V roce 2005 nastoupil do Škody Vagonka v Ostravě a také v tamních provozech byl značný hluk. Když v roce 2007 dostal první sluchadlo, měl ztrátu sluchu na pravém uchu 25 procent, na levém už 50 procent. „Pak to šlo rychle dolů. Nyní mám podle audiogramu z minulého měsíce ztrátu sluchu 81 procent na pravém uchu a 85 na levém. Zároveň jsem se od lékařů už dříve dozvěděl, že ten proces, kdy budu slyšet hůř a hůř, se zastavit nedá. Ročně mi ubývají dvě až tři procenta… Ale beru to tak, jak to je. Pomáhají mi sluchadla. Na noc si je sice vytahuju, ale většinu dne je mám v uších. Ale když mě někdo naštve nebo si chci odpočinout, tak je jednoduše vypnu,“ vysvětluje Gruss a v nadsázce říká, že před poradou v práci se občas zeptá mistra, jestli bude chválit, nebo řvát. To aby věděl, jestli má sluchadla nechat zapnutá, nebo je vypnout.
Nepříjemné a nekončící pískání v uších
Robert Gruss vysvětluje, že se s handicapem musel naučit žít. To znamená fungovat jako manžel a otec dvou dětí, chodit do práce, a když zbude i trocha volného času, tak třeba vyrazit na kole na projížďky. „Jezdím hlavně po cyklostezkách. Ale když šlapu delší dobu svižným tempem, tak se samozřejmě zapotím. Pot se mi pak dostává do uší a to sluchadlům nesvědčí. Proto vozím náhradní, kterým pot tolik nevadí. Usedám i za volant a řídím, samozřejmě se sluchadly. I tak musím být hodně pozorný, sledovat provoz v bočních ulicích i ve zpětném zrcátku a být pořád ve střehu. My se bez auta neobejdeme. Syn Daniel má Duchennovu svalovou dystrofii a je upoután na vozík. Snažíme se mu umožnit, aby poznával různé památky, dostal se do přírody a podobně. Takže často jezdíme i na výlety a společně poznáváme místa, kam bychom se bez auta nedostali,“ vypráví.
A když sluchadla sundá? „To mi začne v uších ,úřadovat tinnitus’. V obou mi píská vysoký tón a je to hodně nepříjemné. Jedinou možností, jak tomu odolávat, je zaměstnat mozek. Naštěstí dobře usínám i spím,“ odpovídá Gruss bleskově na další otázku a hned vysvětluje, že aby nezaspal, hlídá to v jeho případě místo normálního vibrační budík.
Společenské akce? Těm se spíše vyhýbá
Když se jej ptám, jestli kromě cyklistiky nezkouší i nějaké kolektivní sporty, například fotbal či volejbal, odpovídá, že ne. „Jak jsem začal ztrácet sluch, tak jsem hodně omezil i různé společenské akce, nejen sport. Zpočátku si to nepřipouštíte, ale když se po každé druhé větě kolegy nebo spoluhráče ptáte, co vlastně říkal, nakonec to vede k tomu, že se začnete stranit společnosti. To platí i pro různé plesy, kolektivní akce a posezení v hospodě. Sluchadla totiž zachycují všechny zvuky, takže slyšíte nejen toho, který se vás na něco ptá, ale i zvuky z okolí a hudbu, která v restauraci hraje. Nedělá mi to dobře,“ objasňuje Robert Gruss.
Připomíná však, že výrobci sluchadel postupují v inovacích rychle kupředu a dokážou už vyrobit přístroje, které se dají ovládat přes mobil a umějí utlumit zvuky z okolí a zvýraznit řeč člověka sedícího vedle.
Tichá domácnost
Manželka Markéta dodává, že na to, že má její muž problémy se sluchem, přišla dříve než on. „Občas jsem si všimla, jako by mě přestával vnímat. Chvilkami jsem měla pocit, že vůbec nefunguje. Když jsem na něj mluvila, střídavě si mačkal uši,“ vzpomíná. Robert dodává, že i syn, byť jsou doma oba rodiče, se obrací se svými žádostmi a prosbami daleko častěji na maminku. „Když Markéta v té chvíli něco dělá, občas pronese, že doma je i taťka a že má přivolat mě. Ale není to tak, že bych nepomáhal, někdy se člověk zapomene,“ dodává Gruss a naoko si posteskne, že se mu manželka se synem občas smějí, když odpovídá na něco jiného, než se jej ptali.
V práci „má pod sebou“ pětadvacet elektrikářů
Robert Gruss zvažoval, že kvůli problémům se sluchem a práci v hlučném prostředí z firmy odejde. „Zachovali se vstřícně, nabídli mi, že budu pracovat v jiném provozu. Takže mám pod sebou zhruba pětadvacet elektrikářů. Na směně všechny jednoho po druhém obejdu a dám jim práci. A v průběhu směny už komunikujeme víceméně po jednom. Ale když se pak střídají směny v průběhu dne a je jich tam najednou padesát, to je tam pak hluk jak v úlu,“ upřesňuje a dodává, že novým kolegům vždy oznámí, že špatně slyší. A ti ostatní to respektují. „Ale kolikrát mají srandu z toho, že jim odpovídám, na co se neptali,“ bere Gruss legrácky kolegů s nadhledem.
Jak dodává, kdyby v mládí věděl, že si má chránit sluch, rozhodně by to dělal: „Teď už ho mám bohužel zničený a kvalita mého života se kvůli ztrátě sluchu rapidně zhoršila. Dohání mě to nejen v rodině, ale i v práci. Ale jsem rád, že díky spolku Jsem jedno ucho mohu chodit mezi žáky a studenty, abych jim mohl předat svou zkušenost a trochu přispěl k tomu, aby si začali sluch chránit a nedopadli jako já.“
Až za 50 % ztráty sluchu si můžeme sami
Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že až 1 miliarda mladých lidí ve věku 12 až 35 let riskuje ztrátu sluchu tím, že se pravidelně vystavuje přílišnému hluku. Podle odhadů WHO si přitom až za 50 procent ztráty sluchu můžeme sami. Lze jí předejít pomocí opatření v oblasti veřejného zdraví (osvěta, ochranné pomůcky, limity na audio zařízení).
„Sluchový handicap je podle WHO druhým nejtěžším hned po mentálním postižení,“ připomíná Veronika Širc, předsedkyně neziskové organizace Jsem jedno ucho, a dodává: „Z průzkumu, kterého se zúčastnilo 536 žáků a studentů základních a středních škol v Moravskoslezském kraji, vyplynulo, že většina mladých si je vědoma, že si pouští hudbu moc nahlas. Otázku, jak si chránit sluch, však dotazovaní dosud neřešili. Upozornění, že si pouští hudbu nahlas, sice dostávají od svého okolí pravidelně (nejčastěji od spolucestujících v MHD, ve škole a v rodině), ale berou je spíše jako ‚buzeraci‘. Mám proto radost, že po hodinové besedě Jsem jedno ucho na téma ochrany sluchu žáci a studenti říkají, že do té doby neznali souvislosti, proč je pro nás sluch tak důležitý a jak si ho můžeme chránit. A všichni uvedli, že si ho začnou chránit.“
Jsem jedno ucho rovněž pořádá přednášky pro ZŠ, SŠ, VŠ, veřejnou správu, samosprávu a veřejné instituce na téma ochrany sluchu a komunikace s lidmi se sluchovým handicapem.
Foto: Břetislav Lapisz & Jsem jedno ucho
