Nechce se ani věřit, že od doby, co jsme s Lucií Vaisovou a Vlastimilem Šubrtem připravovali náš první rozhovor, uplynuly téměř dva roky. To už je dost dlouhé období, abych se zeptal, co se v jejich životech změnilo a jak se mladému páru daří.

Oba tehdy pracovali v automobilovém průmyslu. Vlastimil byl zaměstnán jako strojař a stejně jako Lucie si přál z tohoto odvětví odejít. On i proto, že tehdejší místo vyžadovalo práci na směny.

Lucie a Vlastimil se seznámili v roce 2016 při nástupu do lázní v Ostrožské Nové Vsi. Do těch oba jezdí kvůli tomu, že trpí psoriázou (lupénkou), což je neinfekční zánět kůže, který nejčastěji postihuje kůži nad lokty, koleny, v křížové krajině nebo ve kštici (v nich se tvoří červené ohraničené vyvýšené plochy kryté bělavými šupinami, lupénka však může mít i projevy na nehtech a může postihnout rovněž klouby).

A jen pro připomenutí. Lucie pochází ze Slovenska, z Liptovského Mikuláše. A protože její otec byl vlekařem v Jasné, má blízko ke sjezdovému lyžování. Vlastimil hrál aktivně fotbal a šachy, rád jezdí s Lucií na společné výlety, a když to jde, tak na kole.

Našli novou práci

Jak mi hned v úvodu našeho povídání Vlastimil říká, oba opravdu odešli z automobilového průmyslu, mají novou práci a radují se ze společného života, do kterého už, na rozdíl od situace v zimě 2021, nezasahují žádná covidová omezení.

„Vzhledem k našemu onemocnění není práce v automobilovém průmyslu úplně vhodná. Třeba já jsem musel pracovat s různými mazivy, emulzemi a podobnými látkami. Což není v mém případě vhodné, já navíc musel dělat na směny. Ale víte co, minule jsem do telefonu mluvil já a Lucka mě doplňovala, teď to uděláme naopak,“ říká Vlastimil. A já souhlasím. 

Lucie je květinářka

Jak se tváří Lucie, nevidím, ale když mi do telefonu zazní zvučný a přívětivý hlas, vypadá to, že ani Lucie nebude proti. Takže se dozvídám, kde mladý pár našel nové uplatnění.

„Já pracuji v chráněné dílně, je to květinářství a nová práce mě moc baví. Je to tady klidnější a celkově lepší. Jsme tu tři holky, vyjdeme si vstříc, tlak na nás určitě není tak velký jako v běžných firmách. Já jsem navíc květiny měla ráda odjakživa. Teď se navíc třeba učím vázat kytice, což je zajímavá práce. Zákazníci jsou příjemní a také poznávám, co všechno tato práce obnáší. Musím přiznat, že jsem změnila i svůj dřívější názor na květiny a celý tento obor. Vím, že už teď v zimě se musíme chystat na letní sezonu. Připravujeme sazeničky, zastřihujeme květiny a podobně. A úplně jsem změnila názor na karafiáty, které se mi dříve moc nelíbily. Zjistila jsem totiž, že když tuto květinu pěkně uvážete, má i karafiát svůj půvab a určitě ženě může udělat velkou radost. Ale pokud bych si měla vybrat svou nejoblíbenější květinu, byla by to orchidej,“ říká Lucie a další odpovědí vyvrací mou představu, že častějšími návštěvníky květinářství jsou chlapi, protože chtějí u svých něžnějších poloviček květinou „vyžehlit nějaký průšvih“ nebo jim třeba jen udělat radost. 

„To v našem květinářství nepozorujeme. Je to tak půl na půl. Chodí i hodně žen, které si chtějí udělat radost. A na rozdíl od mužů přesně vědí, která květina je nejvíce potěší,“ vysvětluje Lucie. 

Vlastimil už nemusí pracovat na směny

Ta však usoudila, že už toho napovídala dost a že by se měl k telefonu zase vrátit Vlastimil. Ten mi vysvětluje, že v jeho případě nebyl odchod z automobilového průmyslu na novou práci, co se týká profesních dovedností, až tak výraznou změnou. „Nastoupil jsem do strojírenství, dělám v Lounských opravnách vagonů. Ale i u mě platí, že práce není tak stresující jako dříve. Tlak už není tak velký a velkou změnou k lepšímu je i to, že nemusím chodit na směny. Právě změny životního rytmu nejsou pro organismus vhodné. Zvláště v případě, že má člověk nemoc. Platí to i pro lupénku,“ doplňuje Vlastimil a dodává, že vzájemně na sobě s Lucií pozorují, že se jejich život zklidnil a jsou více v pohodě.

Oba vysvětlují, že k tomu určitě přispěl loňský letní pobyt u moře, který si užívali na Krétě. „Bylo tam krásně, moře i sluníčko na lupénku působí jako ten nejléčivější balzám. Pořád se také chodíme v létě koupat do kamencového jezera, kam to nemáme z domova daleko. Ale lázně nám bohužel loni nevyšly. Teď v zimě poznáváme, jak moc nám jejich léčebný účinek chybí. U nás na Lounsku jsme v takové kotlině, letošní zima je hodně šedivá. Teď máme počátek března a zima ne a ne odejít, je to docela deprimující. Ale na další dny už hlásí, že by se mělo oteplit. Tak se už nemůžeme dočkat,“ říká Vlastimil a přizvukuje mu nejen Lucie, ale i autor rozhovoru. Společně zvažujeme, jak by šlo zařídit, aby i v našich zeměpisných šířkách byly prosinec, leden a únor nahrazeny letními měsíci.  

Přestavba bytu byla fuška

Lucie a Vlastimil sice loni nebyli v lázních, zato se jim podařilo přestavět byt. A byly to úpravy nejen náročné, ale pro obyvatele bytu velmi přínosné. „Přestavěli jsme kuchyni, pořídili jsme si myčku. Vybourali jsme i bytové jádro a díky finanční pomoci zprostředkované zapsaným spolkem Revenium a projektu Puntíkový den jsme získali od ČSOB Stavební spořitelny také prostředky na rekonstrukci koupelny. Dosud jsme totiž měli jen sprchovací kout. To nás trochu omezovalo. Pro lidi s psoriázou má totiž léčebné účinky i koupel ve vaně s bylinkami či léčivými solemi. Rekonstrukce se nakonec protáhla na tři měsíce, ale nelitujeme. Teď můžeme prožívat i zimní období v útulném bytě a dopřát si i tu koupel,“ pochvaluje si bydlení v rekonstruovaném bytě Lucie a slyším také Vlastimilův hlas, že to jeho přítelkyně vystihla přesně.

Při našem prvním povídání Vlastimil pronesl, že život s lupénkou není rozhodně žádná idylka, ale dodal, že fleky na těle určitě nejsou to nejhorší, co člověka může potkat. „Psoriáza se časem může projevit i tím, že začne poškozovat klouby a také nehty. Proto samozřejmě sledujeme i to, jak pokročil výzkum nemoci, která nás oba postihla, a věříme, že se časem objeví nové léky a postupy, které by dokázaly tyto projevy zmírnit nebo jim úplně zabránit. Ale snažíme se to brát s pokorou a nadhledem. A určitě nám pomáhá, že jsme se našli a můžeme se na sebe spolehnout,“ dodává Vlastimil.

Po takových slovech se mi zdá zbytečné vymýšlet nějaký závěr a ptát se Lucie a Vlastimila na jejich plány do dalších let. Mladý sympatický pár se snaží i přes nepříjemné onemocnění žít svůj život s radostí, a když přijdou horší chvilky, Vlastimil určitě nezapomene na citát z knížky svého oblíbeného spisovatele Charlese Bukowského: „Hlavně se z toho neposrat.“

Foto: Michal Janků

Břetislav Lapisz

Břetislav Lapisz

Rodák z Českého Těšína prožil dětství v nedalekém Havířově, od konce studií v roce 1990 bydlí v Ostravě. Absolvent učitelství Pedagogické fakulty Ostrava (obor čeština – dějepis) se zajímá o novodobou historii, jeho největším koníčkem je sledování sportovních přenosů (od fotbalu přes hokej, stolní tenis až po šipky). Rád cestuje, jeho nejoblíbenější destinací je Slovensko. A v poslední době zahradničí (s poměrně mizernými výsledky). Je ženatý a má dvě dospělé děti. Roztroušená skleróza jej „provází“ od roku 1998.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!