Představte si slečnu, která se při intelektuálně masochistické chvilce zeptá vzdělaného a empatického člověka na to, proč má čelit tomu, že rodiče jejího partnera ji berou jako prohru.
Teda ne přímo ji, ale fakt, že má handicap. Ten je kdovíproč na pomyslném seznamu toho, čím by partnerka oplývat rozhodně neměla. Hned vedle nechuti vařit, uklízet, chválit, pracovat, nebo naopak chuti holdovat prostopášnostem, alkoholu a drogám.
Diskuse je z toho zajímavá, proto se odváží osobněji: „A co byste dělal vy, kdyby si dcera přivedla chlapa, co potřebuje chodítko?” A on překvapeně vyhrkne: „Proč? Vždyť se pohybuje mezi zdravými lidmi, tak proč by si měla vybrat zrovna někoho takového?“
Trefa. Nač kolem toho kroužit a halit to do psychologie a altruismu, mně se to nestane, není důvod.
A ostatní ho mají? Chodí snad jinudy a jinam, riskují víc, stonají víc, mají povolání, povahu nebo příležitosti, co je k mixlýmu soužití nějak víc ponoukají? Jsou na fyzické odlišnosti víc zvyklí, umějí se líp přetvařovat, nebo jim opravdu nevadí?
Dejchej, holka, není to osobní, je to jen názor a (ne)zkušenost, přání toho nejlepšího pro vlastní děti nebo pro ty, co máme rádi.
A handicap to nejlepší prostě není. Proč je ale rovnou tím nejhorším? Jak se vlastně stalo, že je tak nežádoucí, že vyvolává rozpaky, stud, odpor, lítost, zlobu nebo smutek? Proč je postižení na stejných příčkách jako charakterové vady a sklony k závislostem a sebezničení?
Servery pro ženy a leckteré duchovní příručky čtenářkám cpou, že nemoc je příležitost. Kdyby to tak bylo, zdraví lidé by nesnesli, že někdo druhej má něco rychle a za nic, že se s tím narodil nebo se mu to stalo během života, zatímco oni to štěstí neměli. Ve velkém by si pořizovali medicínské trable, šplhali by po nemocničních postelích, a tím i po společenském žebříčku… Jenže to se neděje, proč asi?
Prozření, změna priorit a skokový nárůst empatie nepůsobí důvěryhodně ani ve filmu, natož v reálu. Pár týdnů na lůžku, o berlích, s plínami nebo třeba s kortikoidy na vyrážku v obličeji se s ničím báječným nepojí, pokud zrovna nejde o to ulejt se z práce a urvat víc chvil s rodinou. Najít něco hezkého se na nemoci nejspíš dá, když už není vyhnutí, ale pokud vyhnutí je? Je nemoc spojená s frustrací míň snesitelná než nemoc prošpikovaná černým humorem, nebo tu mluvíme o pacientech?
Všichni jsme už určitě měli nějaký úraz, zádrhel, co nás zabrzdil, zabolel a zkomplikoval jinak úplně běžné záležitosti. Bezostyšně nás připravil o nezávislost, krásu nebo o možnost řídit auto, domácnost a firmu. Nic moc, ale jakmile jsme se postavili zpátky na nohy, k zrcadlu a do zasedaček, pocit bezmoci a zranitelnosti se vytratil, zůstala jenom vzpomínka. Škoda, tu totiž v něco trvalého přetaví málokdo.
Jinak by už dávno bylo míň schodů, obrubníků, točitých dveří a eskalátorů. Zmizely by prázdné výkřiky a snaha dělat před druhými z hnoje kytičku. Nebylo by boží dřít se navzájem z kůže a pořád se nějak porovnávat a hledat dokonalej argument pro to všechno, co děláme nebo neděláme a jak přitom vypadáme nebo vypadat máme. Nebyla by ostuda se zastavit a místo věcí, přístrojů a webu potřebovat pohled do očí, vůni, teplo, pár slov, zkrátka trochu času a soustředěné pozornosti.
Bylo by fajn moct dát situacím váhu, kterou mají. Bez lajků, zásluh, hádek nebo apelování na práva a pochopení. Bez vysvětlování a vychovávání, bez extrémů nebo odvolávání se na přírodu. Jen tak.
Kdyby byl handicap vždycky jenom průšvih, nemohl by být Joffrey de Peyrac frajer.
Ale byl by to vůbec trhák, kdyby jizvu měla a kulhala Angelika?
Foto: Pixabay
