Život mě naučil, že běh věcí je jako karetní hra. Teoreticky jsou karty rozdány zcela náhodně, ale drží je v rukou lidé, a mohou tak hru ovlivnit. Nebo mohou karty zahodit s tím, že čert je vem, pokusíme se to dělat jinak; když už nic nezmůžeme s přírodními zákony, zmůžeme hodně s těmi společenskými.
Možná proto mě pořád ještě dokáže naštvat, když má někdo potřebu mi vysvětlovat, že všichni máme absolutní moc nad volbou svých životních karet. Když je ti špatně, můžeš si za to sám, protože myslíš negativně. Když je ti dobře, je to znamení, že odvádíš dobrou práci. Můžete do aleluja poukazovat na to, proč se tedy tolik bezcharakterů má jako čuníci v žitě a proč tolik úžasných a dobrých lidí trpí. To se pak dozvíte, že jsou to životní lekce, karma, vlastně buď požehnání, nebo jen důsledek vašeho zlobení z minulých životů. Až to pochopíte, vstanete z vozíku, rakovina a deprese zmizí, imunitní systém se plácne do čela a přestane trápit ten velkolepý chrám těla. A budete mít hojnost, tou se dnes taky zaklíná každý správný mudřec.
Kdyby hloupost mohla nadnášet, ušetříme kerosin. Horší je, že většinou je to v první řadě o alibismu, nechuti se vypořádávat s těžší stránkou života a třeba taky zjistit, že je hromada věcí, se kterou se nejde vypořádat vůbec. A že jich každý lidský život skýtá přehršel. Lidská mysl se brání uvědomění, že její osud je dán do velké míry vnějšími okolnostmi a že máme v reálu dost malou kontrolu nad tím, co se nám děje. Někdy se jen můžeme marně pokoušet se z toho nezbláznit a ještě víc neonemocnět. Pokud máme štěstí, máme jeden druhého.
Často jsem naštvaná, že mi osud rozdal tolik černých Petrů. Že jsem musela poznat, že člověk i v dnešní době může velmi snadno umřít bez větší pozornosti a pomoci, stačí nemít štěstí na zázemí, nebo být v blbou chvíli na blbém místě. Štve mě, že nemůžu makat víc, jít si víc za svými sny, protože i když duch chce létat, tělo ho pošle do nemocnice. A ano, nakonec dokážu dojít smíření se svým omezením.
Ale s čím se pořád smířit neumím, to je ta lidská lhostejnost, pokušení utéct od starostí k radostem a pak zase znova, následky nechat na těch, kterým svědomí nebo životní situace utéct nedovolí. Doufám, že i v tomhle se strach z lidské netečnosti a lehkomyslnosti přehoupne do smíření s realitou. Pak se stanu Buddhou triumfujícím nad toxickou pozitivitou. Do té doby jsou to mé malé každodenní triumfy napospas osudu.
Foto: Pixabay
