Jedna věc mě asi nikdy nepřestane udivovat. Proč tenhle svět tolik bazíruje na tom, aby člověk s fyzickým postižením zvládnul hlavně stát a chodit. Mnohem důležitější totiž přece je naučit ho padat. V letu vzduchem nebo vleže stráví beztak spoustu času.
Dobře sebou fláknout, moc se nepomuchlat, nestydět se a zvládnout se o sebe potom postarat, to je v životě perplexáka dovednost k nezaplacení. Popravdě nechápu, že z většiny z nás nejsou slavní hollywoodští kaskadéři.
Dokážeme si totiž ukázkově rozbít držku s minimem kulis a pomůcek. Umíme se sklouznout, skácet, podrazit si vlastní nohy, spadnout hrůzou nebo jednoduše únavou, zakopnout o kabel, kamínek, lístek, rejhu, přepadnout do betonovýho květináče, strhnout na sebe stůl nebo stéct ze sedadla. Nepotřebujeme nic trénovat, stačí na nás bafnout, namočit nám boty nebo před nás vypustit nemluvně, které se co dvacet vteřin neřízeně zastavuje a ucpává nám vytyčenou chodeckou trasu. Sázkou na jistotu je ovíjet kolem nás vodítko se psem v nedohlednu.
Pád vypadá nesmírně efektně, jelikož člověk s obrnou v jednu chvíli jde a v další prostě leží. V té milisekundě se kolem něj všechno rozprskne – vystřelí mu ruce nebo nohy, může mu odpadnout batoh, brýle, berle, někomu klidně z nohy odletí nad kotník zavázaná bota. Perplexák dopadne s větším nebo menším hlomozem ztěžka na podložku. Počítejte s modřinami, odřeninami, krví, roztrhaným oblečením, trochou zmatku a kupou šoku.
Člověk s dětskou mozkovou obrnou nepotřebuje k pádu fyzickou překážku nebo nerovnost, žuchnutím si totiž řeší i mnoho dalších situací (špatná koordinace rukou a nohou, únava, dlouhotrvající napětí nebo soustředění, nejistota, hlad, zmatek v prostoru, dlouho sevřené svěrače). Jeho tělo prostě při určitém přepětí zahluší to, co ho vyčerpává nejvíc, tedy stoj nebo vzpřímenou pozici. Obrněnému mozku je v tu chvíli úplně jedno, jestli je na důležitém meetingu, nebo stojí venku před kaluží. Normálně s ním buď flákne, nebo nechá perplexáka klesnout bez sil jak hadrovou panenku. Asi jako když v domácnosti běží příliš spotřebičů naráz a vyletí pojistky.
Proto si pořád až moc lidí myslí, že jsme jak opilí. Šmajdáme, kymácíme se a navrch bez vyzvání ztrácíme stabilitu, a tím jaksi i glanc. A proto je fajn, když si můžeme sednout, ač nevypadáme na to, že to zrovna kdovíjak potřebujeme. Vyplatí se nám šetřit síly.
Paradoxem je, že u viditelných a naprosto zjevných překážek (Macocha, schody do nebe, vyschlé koryto řeky) máme vaši větší pozornost a pochopení, takže nakonec padáme mnohem míň. Jako bychom si i spadnout potřebovali vnitřně dovolit a pád od vás posvětit. Jako by být stabilní bylo totéž jako být normální.
Foto: Pixabay
