Karel Mach se od dětství potýká s handicapem, bez sluchadel slyší jen tři procenta toho co běžný člověk. V naplňování života mu to však nezabránilo. Absolvent Fakulty managementu a ekonomiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně je ženatý a má dvě děti, 11letého Honzíka a 7letou Karolínu, spokojený je i v zaměstnání. Od roku 2007 pracuje ve Skupině ČEZ, nyní v manažerské pozici.
Ve vašem případě není sluchové postižení vrozené, došlo k němu následkem úrazu…
Ano, příčinou ztráty sluchu byl u mě úraz hlavy ve čtyřech letech. Ale nebyla to okamžitá ztráta. Poprvé rodiče zpozorovali, že něco není v pořádku, zhruba na začátku základní školy. I přes tehdy dostupnou léčbu, pravidelné série vitaminových injekcí a „kapaček“ při hospitalizaci se mi sluch prakticky konstantně zhoršoval. Pokles se zastavil až v dospělosti.
Obešel jste se nějakou dobu bez sluchadel, nebo jste je nosil už v dětství? Dalo se s nimi studovat a mohl jste si třeba hrát jako ostatní děti?
Dokud to šlo, bez sluchadel jsem se obešel, respektive jsem je odmítal. Což je asi obvyklá reakce nejen u dětí, ale i u dospělých v pokročilejším věku – na sluchadla je nutné si zvyknout jak fyzicky (něco mě tlačí v uchu), tak kvůli vnímání zvuku – některé zvuky se zesílením přes sluchadlo stanou nezvyklými či nepříjemnými. Přitom možnosti „vyladit“ sluchadlo byly dříve velmi omezené. Takže studovat se s nimi dalo, méně už si hrát nebo „být součástí smečky“. A například návštěva koupaliště či bazénu automaticky znamenala, že je musím sundat. Což vlastně platí dodnes, protože voděodolná sluchadla sice existují, ale jakmile se k mikrofonu dostala voda, slyšet jsem stejně přestal.
Někteří odborníci tvrdí, že děti, které mají jen minimální sluch, to mají ve školním i jiném kolektivu daleko obtížnější, tím myslím sociální začlenění, než děti slabozraké nebo dokonce nevidomé. Jaká je vaše zkušenost?
Hypotéza o snazším sociálním začleňování nevidomého člověka ve srovnání s člověkem neslyšícím je mi známá. Z mé zkušenosti si její platnost netroufám potvrdit ani vyvrátit. Faktem je, že špatně slyšet a zároveň být součástí kolektivu pro mě znamenalo vynaložit nesmírné úsilí a ani to často nestačilo. A nemusí to být ani dětský kolektiv, existují desítky náročných poslechových situací, kdy je ve výsledku jednodušší být stranou kolektivu.
Ve zdravotnictví jdou léčba, moderní přístroje a metody rychle kupředu. Dají se porovnat sluchadla, která jste nosil zpočátku, s těmi současnými?
Elektronika se v posledních letech překotně vyvíjí a s tím i možnosti kompenzace sluchové vady. Sluchadla, která jsem nosil v dětství, byla analogová, velká, v uších neforemná, často pískala (zpětná vazba mezi mikrofonem a reproduktorem), baterie vydržela několik hodin, v lepším případě jeden den. Jejich hlasitost sice byla nastavitelná, ale zesilovalo se všechno stejně, včetně šumů. Současná digitální sluchadla mají patnáctikanálový zvuk, umožňující individuální nastavení pro každou část zvukového spektra. Lze také ztlumit či zcela potlačit nežádoucí šumy, naopak zesílit řeč. Standardem je dálkové ovládání či ovládání z mobilního telefonu s příslušenstvím (hadsfree k telefonu, externí mikrofon, zařízení pro poslech TV), sluchadla komunikují prostřednictvím Bluetooth. Po určité době „učení“ se automaticky přizpůsobují poslechovým situacím, takže nutnost ovládat zvuk či přepínat poslechové programy téměř odpadá. Kompenzace samozřejmě není stoprocentní, díky kvalitní elektronice však dnes už někdy slyším dokonce lépe než zdravý člověk – například ve velkém hluku. Chci zdůraznit, že člověku se sluchovým postižením, které se dá kompenzovat sluchadly, se určitě vyplatí investovat do pomůcek schopných zkvalitnit život. Sám to považuji za rozhodující faktor. U mě jde o částku okolo 50 až 60 tisíc korun za obě sluchadla. K tomu je třeba započítat příslušenství, občasný servis, spotřební materiál…
Když jste popisoval, co všechno kvalitní sluchadla dokážou, člověk by „málem záviděl“. V praktickém životě to jistě tak snadné nemáte…
Ano, proti zdravému člověku opravdu disponuji už jen zbytky sluchu, navíc největší ztrátu mám v takzvaném řečovém pásmu. Důležité je, že jde stále o úroveň, která je kompenzovatelná nošením sluchadel ‒ díky technickému pokroku jsem schopen žít a pracovat v normálním režimu. Samozřejmě ne plnohodnotně, často se mi stává, že mluvčího musím požádat o zopakování a diktování jmen či adres do telefonu se snažím vyhýbat. Když pak večer sluchadla odložím, následuje prakticky úplné ticho.
Dětství jsme probrali, zmínili jsme i vaše vzdělání. Co zaměstnání? Vyzkoušel jste jich už více. Jak bylo náročné přesvědčit nadřízené, že právě vy jste ten správný člověk na danou pozici?
Už od základní školy jsem pracoval v rodinné restauraci. Kvůli sluchu jsem neměl žádné úlevy, za což jsem rodičům vděčný – naučil jsem se plnohodnotně fungovat. Po promoci následoval odchod „na zkušenou“ do Prahy, kde jsem začal pracovat jako provozní v hotelové restauraci a později působil jako manažer hotelu s dvacítkou zaměstnanců. Následoval odchod do ČEZ, kde jsem vystřídal několik pracovních pozic a kde působím dosud. Za celý život jsem se jako uchazeč účastnil jen tří pohovorů, vždy s velkou sebedůvěrou a upřímností a s cílem dostat šanci ukázat, že pracovat umím a chci. Od té doby to vypadá, že si mě práce vždy našla. Ve Skupině ČEZ jsem od roku 2007, zpočátku jsem měl na starosti závodní jídelny. Postupně se přidávaly další činnosti a nyní působím v manažerské pozici s odpovědností za provoz podatelen, reprografických středisek a spisoven v lokalitách napříč celou republikou – od Plzně až po Ostravu.
Náhled na zaměstnávání lidí s různými handicapy se mění. Většinou k lepšímu. Vidíte to obdobně?
Zaměstnanci, kteří něco umějí a – to musím zdůraznit – chtějí pracovat, jsou na trhu práce stále žádaní bez ohledu na případný handicap. Zaměstnávání handicapovaných dnes už velcí zaměstnavatelé považují za standard. Ať už přímo, nebo spoluprací se společnostmi, které handicapované lidi zaměstnávají.
Vy jste se dokázal prosadit vzděláním, dovednostmi, znalostmi a nasazením i s handicapem. Lidé se zdravotním omezením občas zvažují, jak moc mají při psaní životopisu či u pohovoru s případným zaměstnavatelem upozornit na své problémy. Jistě není ideální touto informací začít, ale zamlčovat také nejde. Co byste takovému uchazeči poradil vy?
Zdravotních problémů a handicapů je široká škála. Některé jsou viditelné na první pohled, na další se snadno přijde během pohovoru. Osobně se nebojím na něj upozornit hned na začátku, protože v dnešní době tím zaměstnavatel získává výhodu: například formou slevy na dani, při dostatečném počtu OZP (osoba se zdravotním postižením, pozn. red.) zaměstnanců nemusí platit „pokutu“ za neplnění čtyřprocentní kvóty atd. Možná se budu opakovat, ale jde skutečně o to, co umím a jak chci pracovat.
A jakou radu byste dal naopak zaměstnavatelům, kteří by o přijetí uchazeče se zdravotním postižením uvažovali a konfrontovali jej s nějakým zdravým?
Při dvou kvalitativně srovnatelných uchazečích, kdy jeden je „zdravý“ a druhý má status OZP, bych neváhal vybrat uchazeče s OZP.
Dlouhodobě spolupracujete se spolkem Revenium (zapsaný spolek, který nabízí pomoc nejen lidem se zdravotním znevýhodněním, ale také firmám z otevřeného i chráněného trhu práce a dalším organizacím a sociálním podnikům). Jak důležité jsou takové organizace, které se snaží působit na společnost poselstvím, že každý člověk je pro ni přínosem a nikoho nesmí limitovat v jeho snech fyzické, psychické, zdravotní, sociální či jiné znevýhodnění?
Ve spolku Revenium se angažuji od založení, osvětu v této oblasti a aktivní pomoc handicapovaným považuji za velmi důležitou. Sám jsem toho příkladem – nebýt osvětové činnosti Revenia, možná bych ještě dnes patřil mezi skryté OZP bez zmiňované přidané hodnoty pro mého zaměstnavatele.
Foto: Severská obchodní komora
