Tyto fantazie jsem psal 9. května. Podle kalendáře je to den, kdy se slaví „Den Evropy“, ale v různých částech světa se slaví různě. Podle OSN jde o jeden ze vzpomínkových dnů na ty, kteří ztratili svůj život během druhé světové války. V Berlíně v roce 1945 byl tohoto dne podepsán dodatečný protokol o bezpodmínečné kapitulaci nacistického Německa. O dalších pět let později v roce 1950 byl představený veřejnosti tzv. Schumanův plán. Robert Schuman byl toho času francouzský ministr zahraničí a právě jeho jméno nese velkolepý projekt, jehož cílem bylo zajištění stabilního míru v poválečné Evropě, zejména mezi Německem a Francií. Základem Schumanova plánu bylo zřízení instituce pro společný francouzsko-německý dohled nad dvěma základními průmyslovými odvětvími na výrobu oceli a těžbu uhlí (bez těchto surovin by se neobešla výroba zbraní). Nová instituce nesla název Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) a stala se základem budoucí integrace evropských států až do dnešní podoby Evropské unie.
Den Evropy je tedy jedním ze základních symbolů Evropské unie, na stejné úrovni jako společná vlajka, hymna a motto EU, jímž je od roku 2000 heslo „Jednotná v rozmanitosti“ (angl. „United in diversity“). Co tohle motto vlastně vypráví za příběh? Na oficiálních stránkách EU lze nalézt poučení, že vyjadřuje společné odhodlání Evropanů, kteří prostřednictvím EU usilují o mír a prosperitu a zároveň jsou obohacováni různými kulturami, tradicemi a jazyky tohoto kontinentu. V mých fantaziích je to vyjádření esenciálního principu celé přírody, a tudíž celé planety. Naše Země, která je zdrojem života, je vskutku pro nás jen jedna (jednota), avšak zároveň sama dává životadárný prostor všemu různorodému od jednoduchých molekul až po složité organismy včetně nás samých (rozmanitost). Mohla si Evropská unie zvolit nějaký jiný symbol? Ano, mohla.
Evropská symbolika, která předcházela dnešní „Jednotě v rozmanitosti“, bývala na určitou omezenou dobu (naštěstí) zcela odlišná: jednota v temnotě. Bývala to symbolika nacionalistická (národovecká) a zaznívala značně hrozivě: Nic než národ! Přirozeně vyvolený národ! Fundamentální, vyhrocená národovecká rétorika se stala zdrojem a jedním z motivátorů strašlivé druhé světové války. Byl to právě nacionalismus, který vyústil v destrukci, vraždění, ničení, mučení, trýznění, genocidu, vyhnanství a exodus celých etnik a skupin obyvatelstva. I přes svou bohapustou zrůdnost nacionalismus přežívá až do dnešní doby a je stále zdrojem problémů a zhůvěřilostí. Naštěstí je podstatou nacionalismu jeho dlouhodobá neživotaschopnost ze dvou protichůdných příčin: sebestřednost a zároveň expanze pomocí výhrůžek, zbraní, násilí a válek (železem a mečem). Každé železo však jednou zestárne a zrezaví.
Občas se ve svých úvahách přistihnu při podivných otázkách. Třeba proč my (Češi) vlastně nemáme moře? Inu, moře bychom měli, ale určitě nám ho nezajistí „čistokrevný“ národní stát. Bude to asi troufalé, ale v mých fantaziích působí národní stát jako svěrací kazajka. Mám na mysli takový národní stát, který si žije sám pro sebe vlastním životem bez moře spolupráce s okolními státy. Moje fantazie jsou plné dalších možností (určitě proto nejsou prosty národního státu, ale zakládají si na funkčním soustátí): rozmanitého celku všech možných tvarů, národů, jazyků, kultur, cestování, volného pohybu bez hraničních bariér. Co nám brání, abychom si jednoho krásného dne mohli třeba říci: „Jůůů, my máme moře!?“ Ačkoliv je stále ještě dost překážek, které by se daly odstraňovat, můžeme si vybrat: buď moře problémů (fundamentální nacionalismus), nebo možností (evropské soustátí národů).
Foto: mycitizenship.eu
