Začátkem 90. let se Richard Štěpánek (54) úspěšně zapsal na brněnské taneční scéně. Byl choreografem, učitelem tance i vyhledávaným lektorem aerobiku. Pak přišel zlom. Po těžké autonehodě, kterou nezavinil, bojoval o život a jen o fous unikl smrti. Když se po jedenadvaceti dnech probudil z umělého spánku, dozvěděl se, že mu lékaři museli amputovat ruku. I přes handicap se stal respektovaným závodníkem a svým příběhem dnes inspiruje ostatní.

Kromě tance byly vaší vášní i motorky, že?
Vášeň je asi silné slovo. Byl to spíš přirozený vývoj kluka z vesnice. Adrenalin, který mě bavil. Vůně benzinu, reakce motoru na otočení plynu, to bylo opojné. Za nás nebyla horská kola. A favoritka? To nebylo ono! Motorka měla drapáky, mohl jsem s ní vyjíždět a sjíždět kopce. Navíc, kluk s motorkou. To bylo něco! Nicméně nijak jsem na tom nevisel, byla to moje záliba, která se doplňovala s tancováním.

Od vaší nehody už uplynulo více než dvacet let. Co přesně se odehrálo 8. května 1999?
Jel jsem na motorce se svou přítelkyní pro kytku mámě ke Dni matek. Následující den jsme měli lyžovat v Rakousku. Krásně svítilo sluníčko, žádný provoz. Idylka. Na křižovatce typu T mi však auto na stopce nedalo přednost. Pán za volantem nám vjel přímo do cesty. Došlo téměř ke kolmému nárazu. V plné rychlosti jsem vletěl do jeho auta. Řidič od nehody utekl. Doma ho pak našli s alkoholem v krvi. Komukoliv jsem to později vyprávěl, bylo mu to hned jasné: čelní náraz, řidič nedal přednost na stopce. Jasný viník. Jaké bylo mé překvapení, když jsem za půl roku zjistil, že je již případ uzavřen a na základě účelového znaleckého posudku byla vina z řidiče automobilu sejmuta. Jak to bylo možné, jsem pochopil později, když jsem se začal zajímat, jak to bude s vyšetřováním nehody. Všichni mě považovali za mrtvého. Bylo tedy asi jednodušší hodit případ pod stůl. Musel jsem obnovit proces a vinu řidiče se mi podařilo prokázat až po deseti letech soudních tahanic. Po třinácti letech řidič auta zemřel, ale soudní spor pokračoval dále. A po osmnácti letech jsem pochopil, že můj boj je marný. Jednoho večera jsem lejstra vložil do krbu a zapálil. Bylo po všem.

Jak to pokračovalo těsně po nehodě?
Motorka zůstala ležet v poli, moje partnerka asi třicet metrů od ní. Ona z toho nakonec vyvázla naštěstí dobře. Já jsem skončil v příkopě, kde mě až po nějaké době objevili. Paní doktorka, která přijela na místo, mě začala resuscitovat. Se zlomenou čelistí, roztrženou plící, rozdrcenou slezinou, vytrženým ramenním pletencem, čtyřmi litry krve v plicích a dalšími zraněními mě pak dopravil vrtulník do nemocnice. V podstatě si pamatuji asi 700 metrů před nehodou, pak mozek vypnul. Probral jsem se až 21 dnů poté.

Jedenadvacet dní jste bojoval o život?
Alespoň mi to tak vyprávěli a z lékařských zpráv je to taky dost vidět. Dvakrát jsem byl v klinické smrti. Podstoupil jsem 21 operací. Šel jsem ze sálu na sál. Bohužel došlo i ke komplikacím. Dostal jsem sepsi do ruky a museli mi ji amputovat pod ramenem.

Co následovalo, když vás probudili?
Když mi to sdělovali poprvé, vůbec jsem nevěděl, o čem mluví. Tvářil jsem se, že je všechno v pohodě. Sbor lékařů, který u mě nastoupil, kdyby následoval šok, odešel. Mysleli si, že jsem to přijal a smířil se s tím. Po sestře jsem pak chtěl, aby mi pomohla dát ruku na břicho, že ji nemůžu najít. Došlo jí, že o ničem nevím.

A pak?
Znovu nastoupili lékaři a všechno se mi opět snažili vysvětlit. Z pozdějšího vyprávění psycholožky vím, že jsem vytřeštil oči, a i když jsem byl na přístrojích, posadil jsem se, a pak jsem se prý zhroutil na polštář a brečel. Šok opravdu přišel. Ale nic z toho si nepamatuji. Byl jsem pod silnými tišicími léky a ty mě dostávaly do druhého světa. Kvůli nim jsem žil dlouhou dobu v halucinacích, cestoval jsem v prostoru a čase, a přitom jsem ležel na nemocniční posteli. Už jsem ani nevěděl, co je a co není pravda, co byl sen a co realita.

Jak to pokračovalo?
Po měsíci a půl, kdy jsem mohl jenom ležet, bylo mé tělo smutným památníkem svalů, které mi odešly. Jako sportovec jsem si to uvědomoval o to více. Po celou dobu jsem však měl výhodu v tom, že mi mozek nedával více informací, než bych zvládl. Paradoxně moje první myšlenka byla: „Co si koupím za motorku a v čem budu předcvičovat? V elastické kombinéze už asi ne!“ Nebyl jsem soběstačný. Mnoho hadiček trčících z mého těla odsávalo krev z míst, kde být neměla. Plicní ventilace zaintubování a množství obvazů ze mě dělaly jakousi moderní mumii. Sám jsem se neposadil, nedošel na záchod. Učili mě sedět, pak chodit, aby se tělo začalo zpevňovat a normálně fungovat. Chtěl jsem pryč. Domů. To stupňovalo moji vůli bojovat o návrat do běžného života. Vše mi připadalo moc pomalé, a tak když mi řekli, abych udělal čtyři kroky zavěšen do sester, řekl jsem, že ne. „Obejdeme celou postel,“ povídám. Přitom jen ta věta mě stála spoustu sil.

Často v takových těžkých chvílích přichází na řadu sebelítost. Potkalo to i vás?
Lhal bych, kdybych tvrdil, že nepřicházely chvíle, kdy mi bylo líto, že něco nemůžu, nezvládám, že jsem na tomto místě, ale po nějakém čase jsem to přijal. Když jsem se dostal z jipky na normální oddělení a doktoři mi nastínili, že bych mohl jít domů, začal jsem se sám sebe ptát: „A zvládnu ten život?“ Z toho nesamostatného člověka, kterého pořád někdo opečovával, se měl najednou stát soběstačný jedinec. Hned jsem si to však srovnal a začal jsem dělat všechno pro to, abych si mohl sbalit tašku a odejít. Pořád jsem si v nemocnici připadal jako ve vězení. Mám problém s nedostatkem svobody. Zavřete-li mě někam, jsou to pro mě muka. Jako dítě jsem byl na internátě, pak dva roky na vojně a dobře jsem pocit nesvobody znal. Začal jsem tedy na sobě makat. V bolestech jsem si pokaždé opakoval, že mým hlavním cílem je dostat se pryč. Učil jsem se sám sprchovat, sám přejít chodbu… Ty začátky byly hrozné.

Vyprávějte.
Vzpomínám si, jak mě nohy vůbec neposlouchaly. Třeba jsem zkoušel chodit do schodů. Zdálo se mi to jako nadlidský úkol. Jako kdybych měl vyjít osmitisícovku. Trpělivě jsem se posouval schod po schodu. Trénoval jsem to dennodenně, až jsem vyšel do mezipatra. No jo, ale už jsem nemohl zpátky. Ten sklon dolů mi připadal hrozný, myslel jsem si, že mě tělo neudrží, neměl jsem sílu. I to mě poučilo, abych si další „výstupy“ více rozplánoval. Každý malý pokrok pro mě bylo obrovské vítězství. Pak jsem se potají dostal do provizorní tělocvičny, která byla součástí nemocnice. Začal jsem cvičit s činkami, zkoušel jsem jezdit na historickém rotopedu s oprýskaným lakem, ale byla to příležitost na sobě pracovat. Snažil jsem se o vytrvalostní šlapání, kdy mě unášela představa výkonu vrcholového sportovce, přitom šlo o nekontrolované pohyby mých nezpevněných nohou. Tekly mi čúrky potu po zádech, ale byl to skvělý pocit. Takhle jsem se postupně rozhýbával.

Po necelých třech měsících od nehody vás z nemocnice propustili. Zotavoval jste se rychle. Kdy jste se vrátil k aerobiku?
Tak růžové to se mnou zase nebylo. Neměl jsem vůbec žádný tuk, zhubl jsem dvacet kilo, byl jsem bílý jako smrt, měl jsem ještě otevřené rány, které se špatně hojily, byl jsem zafačovaný v obvazech, jezdila ke mně dvakrát denně obvazová služba, ale byl jsem doma a šťastný. Dokonce jsem si naplánoval, že si už v srpnu stoupnu před lidi a budu jim předcvičovat. V noci těsně před cvičením se mi z ran zase spustila krev. Bral jsem to jako znamení, že ještě nemám cvičit. Ale pak jsem odjel autem do Chorvatska a 9. září 1999 jsem stál zase před lidmi.

A cvičil jste? Troufl jste si na to?
Ano. Kolegyně, která viděla, v jakém jsem stavu, z toho sice měla obavy, ale já jí povídám: „Kdybych měl umřít, odejdu hrdě středem, umřu za těmi popelnicemi a ty to jakoby nic docvičíš.“ Nevím, jestli jsem ji tím uklidnil… (smích) Ale zvládl jsem to. Z Chorvatska jsem se pak vrátil a všechny jizvy jsem měl zhojené. Vzduch a moře udělaly svoje.

Za tu dobu jste se musel několikrát ocitnout v koncích. Ptal jste se někdy „proč zrovna já“?
Řeči typu „Proč zrovna já?!“ jsem nikdy nevedl. Před nehodou jsem si myslel, že jsem nesmrtelný, žil jsem naplno a nestíhal jsem. Ta nehoda mi dala radikální stopku. Asi někdy musíte sestoupit hodně hluboko, možná až na úplné dno, abyste se pak nemohli vrátit stejnou cestou nazpět. A ten impulz musí být tak silný proto, abyste si to zapamatovali. Jednoho rána se možná probudíte a řeknou vám, že některé věci jsou prostě jinak, a vy pak zjistíte, že se vám změnil celý život. Ale nezoufejte, věci nemusí být, jak vypadají, ještě totiž neznáte celý příběh. Každá situace má východisko, znáte-li směr.

Jak vás napadlo, že budete závodit?
V Chorvatsku na pláži jsem přemýšlel, co budu dělat dále. Chtěl jsem se vrátit znovu na motorku. Měl jsem zamluvenou krásnou Suzuki v Brně, ale nakonec jsem si ji nevyzvedl. Už při koupi první motorky mi běželo hlavou, abych ji jel vrátit, a já to neudělal. Tentokrát jsem intuici poslechl. Už jsem měl nějakou zkušenost za sebou a nechtěl jsem se znova vzbudit po karambolu v nemocnici, abych zjistil, že mi zase něco chybí. Kamarádi mi poradili, abych zkusil kolo.

Kolo?
Ano. Postavili mi báječné lehké trekingové kolo, speciálně upravené tak, abych ho mohl ovládat jen jednou rukou. Šlo mi to čím dál líp, a tak jsem si pořídil horské kolo. Dostal jsem se do týmu Superior Riders. Jezdil jsem za tento tým jako handicapovaný. Absolvoval jsem Český pohár handicapovaných i jiné závody. Ale po čase mi to přestalo dávat smysl. Tenkrát to bylo navíc dost ponižující. Handicapované brali na závodech spíš jako póvl. Někdy nás ani nevyhlásili nebo jsme dostali igelitku s letáky, zatímco normální závodníci byli ověšení cenami. Cítil jsem se trapně. Naše úroveň byla stejná, jeli jsme stejné tratě, ale bylo nás málo, a tak jsme tam byli jako nějaká nucená návštěva. Bylo to vlastně dost smutné. Chtěl jsem být nějak prospěšný, ať radou, motivací, nebo příkladem. Cítil jsem, že budu muset objevit, překonat nebo dokázat něco víc.

A pak jste objevil závod na 1 000 mil, jenž probíhá nonstop a vede z východu Slovenska až na západ Čech, kdy se každý musí spolehnout sám na sebe a všechno si musí vézt s sebou.
Rozhodl jsem se, že se postavím na start. Být mílař, to je jako dostat od života vyznamenání za kladný přístup k osudu. Musel jsem najít něco, co bude nad moje možnosti. Kdybych jezdil doma na dvorku, nikdy bych nic nedokázal. A tohle bylo přesně ono. Míle jsou nebem i peklem, lékem i prokletím. A na samém začátku jsem si to nedokázal ani pořádně představit. Vůbec jsem nevěděl, co mě čeká. Do té doby jsem ani sám nespal venku. Přihlásil jsem se a kostky byly vrženy. Když jsem nastoupil na start, někteří závodníci si mysleli, že jsem reklama. Vůbec nechápali, že se chce chlap bez ruky vydat na tak náročný závod. Startoval jsem v Nové Sedlici (nejvýchodnější bod Slovenska, pozn. red.). Měl jsem před sebou trať 1660 km, s 40kilometrovým převýšením, která měla vést přes Vihorlat, Nízké Tatry, Fatru, Hostýnské vrchy, Jeseníky, Krkonoše, Rychlebské, Jizerské a Krušné hory. Cíl byl v malebné chaloupce Pepíka Dušáka ve Skalné (západní hranice s Německem, pozn. red.).

Jeden váš kolega závodník napsal: „Jenom kretén vymyslí takovej závod. A jenom bezmozek se ho účastní. Šel jsem hluboko, našel dno a skrz to se prohrabal do pekla.“ Měl jste stejné pocity?
Lidé často píšou z různých důvodů různé věci, které nakonec ani tak nemyslí. Neměl jsem to tak. Nic z toho, co jsem zde zažil, se nevyrovnalo pobytu v nemocnici a návratu do života. Můj boj o návrat byl dobrým tréninkem pro různé životní situace. Byl jsem trpělivý i zvyklý trpět. Míle jsem bral jako extrémní závod. Tím bylo vše jednodušší. Na každou situaci jsem měl jednoduchou odpověď: „I toto jsou míle.“ Na start jsem nastupoval s pokorou a cílem projít a projet vším, co bude na trati.

Během cesty jste měl několik kolizí, ale měl jste i nehodu, která vás málem zastavila. Jak k tomu došlo?
Těsně před mílemi jsem si na závodech rozbil koleno. Spravilo to sedm stehů. Při jednom pádu mi tuto jizvu znovu otevřel ostrý kámen. A pak následovala havárka u pevnosti Hanička, kdy jsem sebe i kolo hodně zdevastoval. Poranil jsem si své jediné zápěstí, rozedřel stehna, měl jsem rozbitou helmu, otřes mozku… Tohle se mi stalo asi 750 kilometrů před cílem. Ležel jsem na cestě, roztrhaný batoh, věci po cestě rozházené, snažil jsem se to posbírat, ale když vám nefunguje zápěstí a máte jen jednu ruku, moc toho neuděláte. Věděl jsem, že za mnou nikdo už nejede. Padala tma. Byl to průšvih! Sebral jsem poslední síly. Vzal jsem si kolo na předloktí a vydal jsem se vstříc dalšímu dobrodružství.
Zní to neuvěřitelně.
Člověku by se zdálo, že je to vymyšlené, ale není. Nic jiného mi ani nezbývalo. Nakonec jsem potkal manžele Komárovy, kteří byli tak ochotní, že mě odvezli z tratě. Sehnali mi v jednu hodinu v noci servisáka, odvezli mě do nemocnice a nakonec u sebe nechali přespat. Pan doktor mi chtěl dát ruku do sádry. Na rentgenu však z důvodu otoku nebylo možné rozpoznat, jestli to mám zlomené, nebo ne. Nakonec mi naordinoval klid bez zátěže. Zhnisanou ránu na koleni mi vyčistili a z ran mi vytáhli štěrk a jiné nečistoty. Mí zachránci mě vzali k sobě domů. Tam mi ruku zaledovali. Ráno po čtyřech hodinách spánku mě zavezli zpátky na trať na stejné místo, kde se mi to stalo, a pokračoval jsem. Vůbec to nejelo a zimnice mi moc nepřidávala. Tělo se s tím pralo. Vůbec jsem nevěděl, jestli to zvládnu. Další den jsem ujel jen 60 kilometrů, ale postupně se mi to dařilo překonávat a začal jsem být šťastný. Jelo to! Sem tam jsem musel vyskočit z kola, abych nespadl. Nešlo otáčet zápěstím, a tak jsem musel k řazení použít celé předloktí, jako bych zápěstí neměl. Nebylo to sice ono, ale jel jsem a s každým dnem jsem byl blíž cíli.
Odměnou za ujetý závod je tričko. Těžce vykoupené. Stálo vám to vůbec za to? Neměl jste chuť se na to vykašlat?
Tričko je jako fotografie z dovolené, které ji jen připomíná. Tou pravou odměnou jsou zážitky. Toho pokušitele, který vám našeptává „Zabal to!“, jsem znal už z nemocnice. Samozřejmě že jsem si s tou myšlenkou pohrával. Slyšel jsem, jak mi něco říká: „Podívej se, kolik už jsi toho ujel. Nemáš ruku, ještě nikdo to nedokázal. Když skončíš, všichni to pochopí…“ Ta představa, že se další den budu moci probudit v normální posteli, byla nádherná. Nicméně po tom všem, co jsem přežil, jsem všechno nemohl jen tak zahodit. Musel jsem to zkusit.

Kde jste v sobě vzal ten motor?
Každý závod jsem jel pro někoho, byla to taková mise. A první závod jsem jel pro děti z Brněnského ústavu na Kociánce. Jsou tam děti s různými postiženími. Slíbil jsem jim, že to dokážu, když mi budou fandit. A ony mi fandily. Najednou jsem v myšlenkách viděl jejich oči a v tu chvíli jsem věděl, že to nechci a nesmím zabalit, že to chci dojet.
Na kole jste ujel v následujícím roce další stejně dlouhý závod, jen v opačném směru, a získal jste si velký respekt. V roce 2015 jste se však rozhodl, že polovinu, tedy 500 mil, zvládnete jen pěšky. Proč?
Chtěl jsem získat bílé triko, které dostává ten, kdo skončí v polovině závodu. Nemohl jsem dojet do poloviny závodu na kole a skončit. Ale pěšky je to výkon hodný uznání. Zdánlivě malicherný důvod spustil sled událostí, jehož výsledkem bylo opravdové utrpení. Nic tak hrozného jsem snad v životě nešel. Průšvih byl v tom, že jsem si jako nezkušený plánoval trasu sám. Procházel jsem místy, kde snad nikdo nikdy nešel. Některé kopce jsem sjížděl po zadku, a dokonce jsem šel i po kolejích, abych vůbec našel pokračování své cesty. Dostal jsem se do střetu bouřek, hledal cesty, které zde nikdy nebyly, a turistické značky, co tam už dávno nebyly. Do cíle jsem došel v katastrofálním stavu. Úplně mi zmizely kotníky a achilovky. Měl jsem místo nohou konve, které mi pokrývaly velké prasklé puchýře. Ke konci už jsem šel z kopce pozadu, abych byl vůbec schopný něco ujít. Nefungovaly mi svaly a nemohl jsem ohýbat nohy v kotníku. Připadal jsem si jako zbědovaný voják vracející se z bitvy. Když jsem docházel do cíle, měl jsem halucinace. Musel jsem na 15 minut usnout, abych restartoval přetížený organismus. Jaké bylo mé zděšení, když jsem zjistil, že mi došly na kopci nad cílem baterie a navigace nezapisovala trasu, kterou jsem ušel. Musel jsem vyměnit baterie a vrátit se. Povedlo se a nakonec jsem to dokázal.

O čem je knížka?
O naději, že všechno se dá zvládnout pod správným úhlem pohledu s velkou pokorou a úctou k životu a k lidem okolo. A když si k tomu přidáte, že váš život a jeho smysl bude v pomáhání druhým, dostanete se do bodu absolutní svobody a štěstí a život dostane smysl. Já jsem díky tomu, co se mi stalo, pochopil, kde je v životě moje místo. Při křtu jsem knize přál, aby se dostala tam, kam se má dostat, a ať dělá to, co dělat má. A to heslo, které je v titulu, se postupně dostalo mezi lidi. Zdraví mě: „Vzdát můžeš zítra!“ Mají to na dresech, na taškách. Stalo se z toho takové poselství.

Na startovní čáru náročných závodů jste se postavil i proto, abyste inspiroval jiné lidi po úrazech, nehodách i životních katastrofách.
Potřebu pomáhat jsem měl brzy po nehodě. Svojí psycholožce jsem nabídl, že když budou mít případ, s nímž si nebudou vědět rady, aby mě k němu zavolali, že jim rád pomůžu. A stalo se. Šlo o mladého kluka, jmenoval se Robert. Při nehodě autobusu přišel o nohu a chtěl to zabalit. Já jsem měl v tu dobu před dvaadvacátou operací, měli mi vytahovat devět šroubů z čelisti. Dohodli jsme se, že až se probudím z narkózy, navštívím ho. Zaklepal jsem a otevřel dveře od pokoje, kde jsem po nehodě taky ležel. V posteli byl úplně apatický kluk, jehož nic nezajímalo. Nechtěl se se mnou vůbec bavit. Začal jsem povídat o věcech, které jsem mohl vědět jenom já a on, co jsem si po nehodě prožil. Co mě štvalo nebo mi vadilo, co jsem tenkrát cítil. Celou dobu jen zarytě mlčel, a když jsem odcházel, zeptal se mě, kdy za ním zase přijdu. Věděl jsem, že jsme na správné cestě.

Pokračoval jste?
U něj ano, a povedlo se! Další spolupráce však již nebyla. Vedení nemocnice mělo výhrady, že nemám medicínské vzdělání. Mrzelo mě to, kvůli těm, kterým jsem mohl pomoct. Ale začal jsem pomáhat lidem, kteří se na mě začali obracet díky tomu, že se o mně a mém příběhu odněkud doslechli. Později se rozkřiklo, že extrémní závody jezdí „borec bez ruky“. Začali se mě vyptávat rodiče dětí s handicapem, jak jsem se s tím popral a jestli bych jim nepomohl. Stále častěji jsem dostával e-maily: „Náš syn nemá ruku, chtěl by jezdit na kole, poraďte nám… Mám po havárce na motorce, jak jste to zvládl?“ Pokaždé odpovídám, že mám kufr s dvacetiletými zkušenostmi a že můžu přijet a u nich všechno vyložit. Ať si z toho zdarma vezmou, co chtějí. Pochopil jsem, že je to moje cesta, kterou chci jít.

Co plánujete na jaro?
Měly by se rozjet zase moje přednášky, které covid zrušil, a projekty podporující dobré a prospěšné věci. Nedávno jsem dopsal druhou knihu, co by měla vyjít na jaře. Nazval jsem ji Otisk s podtitulem: Z životů, kterých se dotkneme, naše otisky nevymizí. Jsme za ně zodpovědní. Mimochodem v knížce vystupuje i pan Alfred Strejček.

Herec o vás mluvil i v rozhovoru, který vyšel v časopise TÉMA loni. Jak jste se seznámili?
Když jsem přešel 1 000 mil pěšky, napadlo mě, že to ujedu na koloběžce. Všichni mě přesvědčovali, že bez ruky na ní nemůžu jezdit, že je to nesmysl. A tak jsem se do toho v roce 2018 pustil. A první ročník jsem zase vyhrál, protože jsem jako jediný dojel do cíle. V dalším roce jsem si to zopakoval zase v opačném směru. Z obou závodů mám spoustu zážitků: strhla mě řeka, viděl jsem medvědy… Posunul jsem si laťku zase o kousek výš. A pak se naskytla možnost, že bych mohl být první člověk na světě, který bude mít všechny tři kategorie, tedy chůzi, jízdu na kole a na koloběžce, ve všech směrech – z Aše na ukrajinskou hranici a zase zpátky.

A to setkání s panem Strejčkem?
Alfreda Strejčka jsem znal už dávno. Dostalo se ke mně CD s názvem Ten, který přichází, jež namluvil. Pan Strejček mě uchvátil jako rétor, později jako člověk. Začal jsem si vyhledávat všechny jeho věci na internetu. Jako skvělý herec i moderátor mi dal neskutečně moc, přitom jsem ho nikdy osobně nepotkal. A jednoho dne jsem v autě poslouchal rádio, kde vyprávěl o tom, jak ochrnul a je v sanatoriu. Vyprávěl o svých prožitých halucinacích a já věděl, že mu rozumím. Věděl jsem, o čem mluví, když popisoval své prožitky, jež vyvolaly silné tišicí léky. Žil mimo jiné v představách, že nemocnice se večer mění na zaoceánskou loď. Pochopil jsem, že Alfred Strejček prožívá přesně to, co jsem prožíval já po nehodě, a měl jsem potřebu mu říct, že vím, o čem mluví. Napsal jsem mu dopis.

Co v něm bylo?
Popsal jsem mu, jak jsem si k němu našel cestu a že chápu, že nemocnice může být i zaoceánská loď, a poslal jsem mu svou knihu. Načež mi asi za dva měsíce od něj přišla zpráva: „Právě mi byla dočtena vaše úžasná kniha, mám sice obě ruce, ale stále po ochrnutí nefunkční. I mé psaní na počítači je umožněno pouze hlasovým ovládáním. Kniha mi byla předčítána po kouscích, a možná i proto jsem ji tak intenzivně prožil a rozhodl jsem se po uzdravení, ve které už tři roky pevně věřím, přihlásit na závod 1000 mil. I já jsem napsal knihu, ačkoliv nemám literární ambice, a je tam také podáno svědectví o tom, že vzdávat se nemá, protože i Jaroslav Foglar říkal: Pokud žijeme, není ještě nikdy vše ztraceno.“ Ta jeho slova měla velkou sílu. Dohodli jsme se na setkání. Bylo to ve středu a v neděli jsem startoval závod na tisíc mil. Vzal jsem svůj druhý závodní dres a vyzval jsem ho, aby ten závod šel se mnou. Já že ho ujdu a on mi, až se vrátím, podá ruku. Byl jsem 33 dnů na trati plné neskutečných příběhů, zážitků i utrpení. Ušel jsem to a musím přiznat, že na tom měl Fred svůj podíl. Zatímco já šel, Fred makal na svém návratu k běžnému životu. Když jsme se po závodě potkali, zvedl ke mně své ruce. Je to borec!

Jaké jsou vlastně lidské limity? Co všechno se dá překonat na cestě za cílem?
Myslím, že je toho mnoho. Velmi záleží na tom, kdo se rozhodne a proč se rozhodne. Náš přístup k životu a množství nesobecké lásky jsou palivem pro naše cesty a jejich úspěchy. Nestačí jen chtít, musíme pro svůj cíl odvést potřebné množství tvrdé, někdy nezáživné, ale hlavně poctivé práce. Jednu podstatnou věc jsem však už pochopil, že lépe se hledá k cíli cesta než na cestě cíl. Spousta lidí je na cestě, ale nevědí, kam jdou. Jsem šťastný, že svůj cíl znám. Možná cesta k němu byl důvod mých životních událostí.

Richard Štěpánek

  • Bývalý tanečník, choreograf a učitel tance.
  • V roce 1999 měl nehodu na motorce a doktoři mu museli amputovat ruku.
  • Je jediný handicapovaný sportovec, který dokázal dokončit závod 1000 Miles Adventure pěšky, na kole i na koloběžce.

Zdroj: idnes.cz

Foto: richardstepanek.cz

Redakce

Redakce

Magazín Inspirante je zaměřen na žurnalistiku, která nejen upozorňuje na nejrůznější sociální problémy, ale především nabízí řešení a pozitivně motivuje. Na redakci, grafice, provozu i inzerci se podílejí převážně lidé se zdravotním (či jiným) znevýhodněním. Tvoříme střechu informaci v rámci témat, která propojují oblasti zdravotní, sociální a vzdělávací. Baví nás rozmanitý pohled svět a doufáme, že bude s námi bavit i vás. Vznikli jsme jako jeden z projektů neziskové organizace Revenium. Jsme však tady, abychom spolupracovali se všemi neziskovými i ziskovými organizacemi, se všemi lidmi, pro které jsou témata rozmanitosti, inkluze a propojování různých světů důležitá.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!