Čas vlahých večerů, hudebních festivalů, optimismu, čas svobody a radosti: léto se pomalu blíží a já se ho nemůžu dočkat. Odjakživa jsem toto období milovala. Charakterizuje mě to natolik, že pro moji první psychoterapeutku to bylo znamení, že mám v rámci psychické kondice „zdravé jádro“, jdoucí ruku v ruce třeba taky s tím, že mám raději brzká rána než temné noci; ač jsem tedy, co se týče cirkadiánních rytmů, spíše sovou než skřivanem, moje inklinace ke slunci, světlu, denní době a vůbec životu je značná. Trápí mě úzkosti a jsem trochu blázen, ale nejsem v jádru osobnosti ani naturelem depresivní; mám ráda energické písničky, pohyb, knížky, umění, jídlo, pití, táboráky, holky i kluky, přírodu, město, architekturu, pláže, lesy, louky, procházky, smích, kavárny a kávu, samotu, lidi, společnost. Prostě život takový, jaký je. A takový život pro mě zosobňuje léto. Jeho lehkost, nevázanost, dlouhé debaty a smích, zkrátka to všechno slunné, jiskřivé a slané jako oceán. Přesto jsem Středoevropanka. Na jihu u moře bych žít nemohla. Na létu mám totiž ráda taky to, že je vzácné, nesamozřejmé, rozmanité. Že po něm zase přijde zima. Že si tělo od excitace odpočine a má se zase na co těšit.
Cítím se zkrátka doma tam, kde jsem. Tam, kde jsem se narodila a kde žiju celý život, v Čechách, v Praze. Miluju svůj domov, rodinu a taky sebe sama, miluju své kamarády a svůj byt, který si zútulňuji a přetvářím k obrazu svému, abych pocit domova ještě upevnila. A budu šťastná, pokud jednou založím rodinu s člověkem, s kterým bych tuto představu o životě, štěstí a naplněnosti mohla sdílet. Pokud se tak nestane, nevadí. Naposledy jsem tu psala o své blížící se třicítce a zařekla se, že tentokrát o ní mluvit nebudu. Ale asi to nevydržím. Prozradím na sebe jednu věc, kterou mi moji blízcí asi těžko budou věřit, ale je to tak: začala jsem mít ráda děti a přát si vlastní. Asi poprvé v životě. Začínám si jich všímat, budovat si k nim vztah a musím se smát, neboť jsem na ně v tom dlouhém výčtu oblíbených věcí zapomněla – takže ano, pořád jsem ta „stará Klára“, která to s dětmi moc neumí. Přízvisko „stará“ je namístě, protože mi za měsíc bude třicet a Klára by zčistajasna zakládala rodinu… Nebojte, pořád jsem ta nepraktická umělkyně létající v oblacích.
Kdybych nebyla psycholožkou a básnířkou, byla bych bioložkou, vědkyní. Musím říct, že s radostí vzpomínám na svůj pracovní rok v biologické laboratoři s potkany. Byla to opravdu zábava, zajímavá zkušenost, z níž hodně čerpám. Ke zvířatům jsem měla vždy blízko, ale taky jsem na ně ve svém výčtu zapomněla, jak jinak. To, kde jsem teď, neukotvená, ale otevřená příležitostem, beru tak, jak to je; žiju přítomností a nesoudím sebe ani ostatní. Snažím se taky hodně usmívat, i když mi někdy do smíchu není. Ale copak to není přirozené? Jako ta roční období, i v nás se nálady střídají jako mořské vlny a údaje na teploměru. Mírné podnebné pásmo, náladičky, rozmary, pojďte mi! Ano, fakt si to užívám, ty střední proudy. Na sítích na mě pořád vyskakují „self-care“ fotky influencerek z luxusních resortů a pláží, ale tohle já ke štěstí a duševní vyrovnanosti nepotřebuji, ač bych se za to nezlobila. Mnohem raději si užívám drobných, malicherných, každodenních radostí, i když to zní jako největší klišé pod sluncem (že by tím pravým, skutečně plážovým?).
Přiznávám, že své sloupky mívám potíž ukončit, ale tenhle bych ráda zakončila nějakým moudrem. Vrátila jsem se v tomto textu ke svým oblíbeným tématům poslední doby, jako je plynutí času, duše, práce a tak. Ale s postupujícím časem se mi v životě vynořují opravdu důležité věci a těmi jsou vztahy. Nemám jich mnoho, ty nejbližší jsou však pevné. Proto vám chci říct: Mějte se rádi. Važte si jeden druhého a buďte spolu. A buďte na sebe hodní. Zúročí se vám to, když vám bude ouvej. Věřte mi, říká jedna bláznivá holka, vím, o čem mluvím.
Foto: Pixabay
