Loučení #nechbroukažít

Nikdy dříve mě nenapadlo, kolik je druhů loučení. Je jich tolik! Nemusí mít pouze smutný nádech. Ovšem právě takových se velmi obáváme. Tak moc, že tím strachem možná vytěsňujeme i ta příjemná z nich.

S někým či s něčím se loučíme po celý život. Během dne, řekneme si prosté ahoj zítra, po telefonu, dáváme si na shledanou v práci, obchodě, na úřadě… Loučíme se s určitou životní etapou, končícím dnem, s ročními obdobími, s láskami. Smutníme při odjezdu z povedené dovolené. S úlevou opouštíme nepřátele a místa, kde nám není dobře. Nejtěžší loučení bývají ta vynucená. Nevyhnutelná, nenadálá. Máme-li naději z opakovaného shledání, cítíme se daleko lépe. Paradoxně se může stát, že ve stejný okamžik na stejném místě dojde k dávání sbohem současně, jen ve zcela protichůdných světech.

Propouštěli mě z nemocnice. Už potřebovali mé lůžko, čekala jsem tedy na odvoz na chodbě, na těch úžasně extra tvrdých židlích. Před oddělením chirurgie stojí dvě takové řady sedadel přímo proti sobě. Na jedné straně jsem s taškou posedávala já, unavená a bolavá, ale šťastná, že mizím v dáli… Proti mně čekala na příjem mladá holčina – kdo ví, možná jí zrovna převlékali postel po mně. Doprovázela ji maminka a přítel. V pohybech a gestech byla znát starost všech. Obavy, smutek. Pláč.

Každý se loučil. Ale úplně odlišně. Přemýšlela jsem o lidských osudech, o trápeních a radostech. Najednou jsem cítila, jak se mi k respirátoru na obličeji šinou slzy. Bylo mi líto slečny a jejích blízkých, všech, které vozili chodbou k operačním sálům. Mohla jsem to tak vnímat a cítit proto, že vím, jaké to je. Skutečně ne nadarmo se říká, že nemáme soudit nikoho, v jehož botách a po jehož cestách jsme nechodili, a že sytý hladovému nevěří. Bylo mi totiž líto i sebe. Mé rodiny. Všech dlouhých let, kdy jsme si procházeli tím hodně nehezkým. V duchu jsem si přála, aby zamilovaná slečna nemusela zažít tíživé strasti tolikrát. Aby jí vydržela láskyplná podpora přítele, se kterou se jistě mnohé hojí lépe.

Myslela jsem na situace, kdy už na výběr není. Na lidi, kteří neměli možnost vrátit se nejen z nemocnice v pořádku domů. Na ty, o které neúprosně přijdeme. Příští úterý jsou Dušičky. Vzpomeňme si ještě intenzivněji na všechny, kteří tu s námi nemohou být, třebaže by chtěli. Pošleme jim lásku a úctu. A nezapomeňme totéž udělat s těmi, kteří by nám chyběli. U kterých máme obrovské štěstí, že je stále můžeme fyzicky pevně obejmout.

– Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo. –

Ruth Rendell

– Víra nás dělá v slabostech silnými, v chudobě bohatými, ve smrti živými. –

Charles Spurgeon

Foto: pixabay.com

Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!