Lidskou přirozeností je chtít víc. Snažit se o lepší podmínky a výsledky, dosáhnout na to, co ještě nemáme, obsáhnout a naplnit život do poslední možné volné kapacity. Vědomě či podvědomě to tak máme pravděpodobně všichni. Naštěstí přicházejí okamžiky, díky nimž si uvědomíme, co je daleko podstatnější a vzácnější. To krásné, o čem je třeba nejen psát…
Jsem nedlouho po operaci. Naplánovaná je další, obtížnější, ani nevím, kolikátá už bude. Zní mi to hrozně – do diářů se znovu začínají zapisovat termíny festivalů, svateb a grilovaček, mně se řádky plní převážně předoperačními a jinými vyšetřeními, nástupem do nemocnice a náročnou rekonvalescencí. V takovém rozpoložení jsem si kladla otázku, jak napíšu nového #nechbroukažít!? Unavená, bolavá, s mnohými strachy a nezodpovězenými otázkami. Zjistila jsem však, že mnou daleko intenzivněji probublává pocit vděčnosti a očekávání.
Hodnocení a stupnice spokojenosti mi vždy vyvolá úsměv na tváři, vybavím-li si židovskou anekdotu na téma bytových podmínek. Chudý člověk si zoufal v malé světnici. S přibývajícími rodinnými příslušníky se metry čtvereční zdály těsnější a těsnější. Na radu rabína přibrali pod střechu koně. Prostor byl přeplněn k prasknutí, o hluku a chaosu nemluvě. Po několika dnech byl muž ještě rozmrzelejší. Další rabínova návštěva mu vysloužila novou radu, ať koně prodá. Tak se stalo. To bylo najednou štěstí! Toho prostoru, klidu a svobody!
Tak je to vlastně se vším. Když mě propustili z nemocnice, dobře mi rozhodně nebylo. K tomu navíc naloženo dalších vleklých starostí budoucích. Ale byla jsem naživu, jela jsem domů. Pryč od operačního sálu, infuzí, nemocničního pachu, hektičnosti a napětí. Do klidu, obklopena nadějí, že bude lépe. Že vše zvládnu, protože tu šanci stále mám. Podpořena láskou svých nejbližších. Dala jsem si kávičku z oblíbeného hrnečku, zachumlala se do voňavých a hebkých peřin. Z okna jsem sledovala krásně zelenou borovici, straky, modrou oblohu. Nic v tu chvíli nebylo důležitější než pocit bezpečí, čerstvé sny a plány.
Také ke mně se nastěhoval nový živočich – pavouk. Asi znamení, že bude opravdu dobře. Vyhazovat jej nebudu. Je to Pepa a vejdeme se sem pohodově. Co je štěstí, už vím. A když náhodou zapomenu, Pepík mi to zase připomene.
– Pokud je před vámi cesta přímá, pravděpodobně jste na cestě někoho jiného. –
Joseph Campbell
– Musíme opustit život, který jsme plánovali, abychom mohli žít život, který na nás čeká. –
Joseph Campbell
Foto: Pixabay
