To si takhle pročítám knihu o plavání a místo jednotlivých stylů se mi představí Igor. 

Odmalička byl churavej, rozešla se s ním holka. Měl chuť se jít utopit, ale zjistil, že voda má potenciál. Na bazéně potkal Ingrid, která krom prsou dala i znak, takže byla vývojově dál. Otevřela mu oči ohledně kraula a splynutí s hladinou. Vlnám i ženám je holt třeba se oddat, ne s nimi bojovat. Jen tak se dá životem proplouvat se ctí.

Jdu si pustit Jak utopit doktora Mráčka. Potřebuju úplně jinou pohádku.

Kniha má sto čtyřicet stran, z toho sto zabírá jejich příběh, duchovní růst a soupis rekordů. Na patnácti jsou fotky rozesmátých lidí v plavkách a pozvánky na kurzy, na deseti vysvětlivky, na pěti reklamy a návrhy jídelníčků. Na plavání moc místa nezbylo, ale co, důležitej je správnej mindset.

To nedám. V rámci sebetrýznění zkouknu radši dva díly Pobřežní hlídky. 

Nechápu to, ale podobným stylem se píše kdeco. Borci a borky na fotkách ve sportovním, nad talířem jídla, v sudech s ledem nebo v tureckém sedu dlouze a učeně hovoří o tom, že je potřeba potlačit ego, najít v sobě vnitřní žár, vyzařovat pohodu a být nejlepší verzí sebe sama.

Pomoc, chce to večerníček! Třeba Boba a Bobka, protože na tohle mám ještě noc.

Pro začátek by mi stačilo, kdyby se oblíkli. A najedli. A sedli si normálně s povoleným břichem a výrazem člověka, ne Barbie a Kena. Aspoň v kuchařce nebo sešítku o pletení, ale ne. Všude na mě číhá guru a nálož motivace, protože je potřeba začít hned a důkladně na sobě pracovat. Plavat jako mistr, vařit jako šéf, plést jako ovčí babička. Ach jo. 

Sázím na Pata a Mata. Potřebuju se vrátit do reality.

Škoda, že nemůžu říct, že takhle se na mě nesmí. Teda můžu, ale motivátoři rázem vytasí hafo příhodných článků o podceňování lidského těla a mozku, které do té doby měli schované zřejmě na six packu. S blaženým úsměvem někoho, kdo ví víc, mi to vysvětlí. Možné je totiž všechno, stačí chtít. Touha je zázrak, kámo, zázrak!

Fakt? Tak schválně. 

Až dokoukám Rockyho, naučte mě dobře a hezky chodit. Ne na přehlídku, ale normálně. V obejváku, v kavárně, po schodech, v přírodě i na bazén.

A běda vám, jestli mi to nepůjde!

Foto: Pixabay

Picture of Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přezkáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ