Jako dobrovolníci v provozovně Naturpark 12 zjistíte, co všechno je za jedním dárkovým kávovým balíčkem, jestli se při kompletaci člověku vůbec honí něco hlavou a kde všude může lechtat sláma. Uvidíte, kam se cestou do sáčku zvládnou po stole zatoulat zrnka, a jako nováčci si vychutnáte všudypřítomnou kávovou vůni. Ale k tomu jít na pár hodin pomáhat žádný konkrétní důvod mít nemusíte. Někoho baví ten rozdíl proti jeho běžné pracovní rutině, jiného třeba smysluplnost, dalšího prostě káva. A vítáni jsou všichni.
„Kdo se hlásí logistice na výpomoc s dárkovými balíčky? Ať máte představu, kolik je to práce…“
Já! Tedy možná.
Protože tohle by šlo o redakci říct taky. Jenže psaní se nedá předvést ani okoukat a text, se kterým žijete klidně i pár týdnů, je v kurzu sotva pár hodin a stejně není jisté, že si z něj vůbec někdo něco odnese. To u kávy naštěstí většinou neplatí, ale radši si to půjdu ověřit osobně. Místo odpovědi na e-mail tak zvedám telefon, domlouvám detaily a jednu takovou úplně obyčejnou středu vcházím do provozovny Naturpark 12 na Mělníku. Jako člověk zevnitř sice nejsem zrovna typický dobrovolník, navíc dobře vím, proč se živím hlavou a ne rukama, ale s tím si snad poradíme.
První signální
První, co mě uchvátí, kupodivu nejsou kolegyně a kolegové, ale všudypřítomná kávová vůně. Normálně mě zastaví a vyloudí mi úsměv, takže vypadám, že i po sedmé ranní všechny opravdu hodně ráda vidím, a co teprve, když najdu v kuchyňce kávovar. Jo, jsem přízemní, ale to aroma, teplo a veškerý inventář spojený s kávou mě něčím oslovuje. Jsou tu barely, přepravky, sáčky, polepky, krabice, víka, váhy a různé stroje, až si musím připomínat, že jsem se nepřišla jenom dívat. Hanka s Milkou, Ondrou, Ivanem a pak i Sašou mají naštěstí svou práci a taky pochopení, takže je neruší, že chodím, kam chodím, dělám si poznámky a působím spíš jako kontrola z finančáku. Dobrovolníky tu prý vždycky rádi vidí a mnohé opakovaně, takže sdílet prostor i elán je vlastně žádoucí.
Čekáme na ostatní, možnosti lepit při tom polepky se raději vzdám. Sice by nebylo pochyb o ruční práci, ale prodávat by se to nedalo, neumím totiž etiketovat hladce a rovně. Když jsme pak s Naďou, Janou, Lenkou a Andreou kompletní, snažím se kdovíproč zorientovat v tom, co kdo dělá, jaký má úvazek a jestli nastálo, nebo sezónně. Přijde mi to jako fajn doplněk k tomu, co mi o sobě holky řekly, kromě takového toho, jak se tu hezky pracuje a jak tu není tlak jako jinde. Jenže jakmile zjistí, že jsem redaktorka, nabádají mě, ať zrovna o nich vůbec nepíšu, citace, storky, nic, není to prý na žádné chlubení. Škoda, že jsou domácí a v přesile, ale zase mám důvod se zaměřit výhradně na kávu a tvářit se, že přitom jen spontánně reaguju na dané okolnosti.
Rukama a s čistou hlavou
Ze skladu se navozí první propriety, Milka nám ukáže vzorový baliček a společně se přesouváme ke stolu, kde rozjedeme manufakturu. Každá z nás má na starost jednu část balení od výstelky krabic, přes vkládání jednotlivých dárků, pochutin i kávy, až k víku s nálepkou. Nominuju se na začátek řetězce, protože do prázdné krabice se dobře trefuje a taky tím nikoho nezdržuju. V mezičase se doplňují zásoby ze skladu a zametá všudypřítomná sláma nebo co ta výplň vlastně je. Po chvíli se dostanu do zvláštního stavu, ve kterém se zklidním, ztiším, vypnu hlavu a nechávám ruce dělat to, co dělat mají. Jasné úkoly, rychlý a hmatatelný výsledek, paráda. Když zaplaším vlastní nároky na to, jak hezké bych to měla mít (například vnitřek i s prvním dárkem uhlazený tak, aby vycpával, ale zároveň nikde nepřečníval), vlastně u toho odpočívám.
Po pár hodinách máme hotovou celou várku, která čítá přes tři sta balíčků. Uteklo to, ani nevím jak, a mně se, na rozdíl od těch, kterým končí pracovní doba, domů ani nechce. Tak si střihnu ještě vážení, a jestli mě to předtím bavilo, u barelu s kávou mi došla slova úplně, možná bych v něm mohla i bydlet. Ale zpátky na zem. Zvážím si prázdný obal, tím si zkalibruju váhu a můžu začít plnit. Chvilku mi trvá, než přijdu na to, jak slisovaný sáček otvírat, ale jakmile získám grif, už to frčí. Občas se pár zrnek rozletí kolem, ale ten pocit, když se na první dobrou trefím přesně nebo třeba jen o gram víc! V barelu káva ubývá, v přepravce zazipovaná přibývá, tak si je dám rovnou dvě. Jak nejsem číslař, představa hromady sáčků, co mi prošly rukama, mě prostě hřeje. Napadlo mě jednu takovou přepravku pošeptat Ježíškovi, ale jak se znám, chodila bych se pak v lednu do kuchyně kochat a nechtěla bych ji vůbec načít.
Odpoledne doma na vlastní kůži cítím, že jsem svých osm hodin brala vážně. I když jsem jako host byla běžné rutiny i povinností ušetřená, tělo zjevně nezahálelo. Pauz na různá zařizování, odpočinek i jídlo bylo dost, jenže já si nedala říct. Vestoje se mi pracuje líp, mám větší odpich i rozhled, navíc se mi těžko odchází od úkolů i od lidí. Možná proto se sem leckdo rád vrací. I když byla v hlavní roli káva, zdaleka to totiž nebylo jen o ní.
Fota: archiv Revenia a Milka Erbenová
S balením kávy Naturpark 12 a vánočních balíčků celý podzim pomáhali také dobrovolníci z firem. Všem za jejich pomoc děkujeme!
