Nemáte pocit, že názoru se připisuje až moc velká důležitost? Z názoru se stala veřejně vyžadovaná komodita, v podstatě povinnost a taky omluvenka pro hulvátství.
Přála bych si být zase trochu víc retro. Jít jen tak do krámu (a nevyjadřovat nákupem svůj názor na obchodníka, zboží a ekologii), zavolat na zákaznickou linku (a nehodnotit kvalitu operátora a šumu svistu), přihlásit se do mejlu (a nečíst názor algoritmu, že kdybych byla co k čemu, tak bych si e-mail zabezpečila ještě skenem sítnice a výtažkem z vlastního pižma), anebo si něco prostě koupit, aniž bych pročítala stohy ověřených recenzí ve stylu „manželka spokojená, ale chtěla to růžový“.
Občas by prostě bylo fajn moct dělat opravdu jen jednu jedinou, absolutně ne-smart věc a nemyslet na to, že si o tom mám ještě něco myslet. Když obratem nevysypu názor na aktuální politické dění, jsem za tu, co doma nemá internet. Nebo ho sice má, pak to asi vázne na dlouhém vedení. Anebo je prostě příliš hloupá na to, aby s někým o něčem diskutovala a ustála si něco, čemu věří. Jenže moje pravda je mnohem jednodušší – nebaví mě to hrotit.
Klidně bych si popovídala, jenže bez ohledu na téma po chvíli druhá strana obvykle přitvrdí a začne mě přesvědčovat. Zvýší hlas, tep, rosný bod a se smrtelnou kadencí od boku pálí argumenty. Málokdy mám prostor něco říct, a i kdyby, tak pokračujem, jako by se nechumelilo a já nic nepodotkla. Pak to ale není rozhovor a výměna názorů, ale čistá sebeprezentace. Chvilka, ve které mi kdokoliv může říct cokoliv, protože je buď upřímnej, nebo na to má právo, případně obojí dohromady. A na webu obzvlášť.
Však jsou toho taky plný knížky – jak zjistit, co chci, jak se naučit říkat ne, jak neztrácet čas s lidmi, co nesdílejí váš světonázor, Takže když se naskytne příležitost, šup s tím do praxe! A že se naskytne, protože těch s jiným úhlem pohledu je hafo. A je potřeba to všem říct, aby si nemysleli, že jste nějaká ovce, která sebou nechá vorat a zaplevelovat si karmu.
Akorát už se pak nikde nepíše, že ten, kdo vás na pohřbu bodře poplácá po rameni s tím, že „planeta je narvaná a všichni tam jednou musíme“, není upřímnej a nekonvenční borec, ale obyčejnej hulvát, co nedokáže vzít v potaz, s kým, kde a o čem právě mluví. Ta, která uslzené kamarádce praví, že „on měl asi s tím velkým zadkem pravdu, vždyť z těch džín přetejkáš“, není opravdová přítelkyně, která otvírá nešťastnici oči, ale blbka, co zbytečně přitápí pod kotlem a nerespektuje, že i pravda má svůj čas. Navíc se všeobecně strašně přeceňuje a my kvůli tomu ztrácíme cit pro míru, pestrost a varianty.
Roztomilý ovšem je, že když diskutéra utnu v zárodku, protože nemám, co bych k tomu řekla, nebo jednoduše nechci pokračovat, obratem to slíznu za to, že neunesu kritiku a měla bych se mnohem víc otrkat. Proč je nekritický nechtít ztrácet čas něčím, co stejně nevyřeším? Co je slabošskýho na tom, že zkouším předejít tomu, abych si pod nánosem číchsi názorů připadala vysátá, zasažená, zbytečná? Proč mám věnovat čas rozkrývání souvislostí, když je stejně dávno už někdo rozkryl a beztak mi je umně naservíruje někam, kde si jich nepůjde nevšimnout?
Nejsem ani hloupá, ani líná a baví mě si povídat. Těší mě si vyzobávat informace a být v obraze, ale ne za každou cenu a takhle povšechně. Občas jsem prostě tou uměle vyvolávanou konfrontací a všudypřítomnými postoji na určité straně barikády fakt unavená. A to ani nemusí být pondělí. Potřebuju si asi nic nemyslet mnohem víc, než jsem si myslela. 😊
Foto: Pixabay
