Je jaro, kolem to pučí, tak nechám vyrojit pár myšlenek ve stylu kmene odminula.
Představte si, že máte odmalička handicap, na kterej okolí nějak reaguje. Holt pořád ještě nepomřeli ti, co si zvykli vynášet soudy a umravňovat, co se co máte kymácet světem, když tím rozrušujete zaryté pořádky a pokoušíte něčí estetické cítění! Moderní přehnané sebeprožívání vám sice cpe, jak úžasní a jedineční jste a že ve šmatlavých nohách jistě dříme obrovskej potenciál, vy si ale přejete jenom to, aby vás někdo viděl. Ne pouhý nohy, ani tělo coby zajímavě sešroubovanej merkur a k němu překvapivě funkční mozek, ale vás.
Jenže svět se na těch nohách neumí netočit a nedovolí vám sebe sama zažít jinak než v roli sběratele ocenění nebo nevyžádaných rad. Od školky tudíž dostáváte čestný uznání za slohovky a nakažlivej úsměv a od deseti medaile za to, že jste si prvně došli pro čaj. Dobrý, ale ve dvaceti to fakt ztrácí půvab. V tomhle věku potřebujete úplně jiný frčky, ale máte je vůbec jak získat, když není proč si věřit? Z dobře zvládnutýho stoje na jedný noze totiž blahem nikdo zdravej neomdlel, sorry.
Tak moc se snažíte, aby nohy problém nebyly, až nakonec jsou.
Ne přímo proto, že kulháte nebo běháte jako Phoebe. Spíš jste tak zvyklí na jednostrannej zájem, že dokola bez vyzvání instruujete, vysvětlujete a vyzdvihujete, že jste jinak „úplně normální“ a „úplně v pohodě“. Anebo naopak mlčíte a čekáte, že někoho, do háje, napadne, že do toho klubu v podzemí potřebujete po schodech pomoct. A že se u piva bude kromě brigády a lyžáku mluvit i o něčem, k čemu máte co říct. Třeba jak odjet na půl roku do lázní a nezmizet, jak doma ošulit kočičí hřbety, jak vydržet skákat na písničku nebo kde potkat Fulghuma.
Já nevím, jak se ta správná nožní míra hledá. Znova dospívat nebudu, abych si ušetřila klopotný zjišťování a do cvičení, jazyků nebo psychologie se vrhala buď míň nebo víc. Ale když mi někdo tvrdí, že zdraví lidi jsou zlí a handicap je odrazuje, pak zastříhám ušima a začnu zlehka pálit do vlastních řad.
Handicap má opravdu tu moc ořezat vám fyzicky život na to nejnutnější, co budete tak tak dávat s jazykem na vestě. A má tu moc vás psychicky izolovat a nechat vás propadnout někam, kde vám bude rozumět jenom úzká skupina lidí, a to ještě kdoví jestli. Má tu moc vás nechat řešit jenom peníze a příspěvky a způsobit, že se budete často cítit jako pouhá povinnost, kterou je potřeba obstarat. Handicap vám taky může rozhodit načasování a natahat do života spoustu smolných situací a divnejch lidí, co rádi radí, manipulujou, rozhodujou a hladí mončičáky po hlavičce.
Fígl je v tom zkoušet handicap brát ne jako mocnou podstatu, ale jako nevyhnutelnou okolnost. Není tím nejlepším ani nejhorším z vás nebo na vás, jen vytrvale číhá v situacích, co jsou těžký i tak. Dá se na něj svést kdeco. A zadělat si na mindráky, co jen kopírujou předsudky, šíří nesmysly a rozdělujou vedví.
Nechce mě, že kulhám, zmetek! To je diskriminace, já za to nemůžu! A on by se měl povznést!
Neměl.
Někdy vás protějšek prostě nechce a žádnej konkrétní důvod nemá. Něco nedoklaplo, nesedíte si, nevoníte, nepřitahujete se a že zrovna chodíte přískokem vpřed v tom roli nehraje, nebo ne takovou, jak si myslíte. Když se ale začnete domáhat práva na lásku a přisajete se po kamarádsku, co čekáte, že se stane? Dostanete další šanci, protože si ji zasloužíte? Zlato vás „zachrání“ a vynahradí vám, že s vámi zdraví jinak vymetaj? Najednou bude jedno, že bydlíte moc daleko nebo že se smějete jiným věcem?
Vážně je váš handicap tak zásadní, že radši budete za chudáčka mrzáčka, kterýho nikdo nechce?
Tomu nevěřím.
Foto: Pixabay
