Jsou věci, které člověk může provádět téměř bezmyšlenkovitě, automaticky a nehrozí, že by sám sobě nebo někomu v okolí ublíží. Třeba takové rytí zahrady, pletí záhonků či sledování oblíbeného televizního seriálu, který viděl už stokrát. U jiných činností se už trochu toho přemýšlení a také soustředění vyžaduje. I když je to práce nenáročná, při práci se sekačkou by se sebemenší nepozornost vymstít mohla.
Zároveň ale platí, že při všech zmíněných činnostech se nevyžaduje dobrá nálada, což je nastavení, kdy mám šanci napsat nějaké to zamyšlení, které by mělo hlavu, když se zadaří, tak i patu.
Takže dobře vím, že k napsání sloupku potřebuji být psychicky odpočinutý, jakž takž vyrovnaný a pak už jen doufám, že nějaký ten nápad či veselou vzpomínku z té své palice vyloudím.
Když jsem usedal ke svému psacímu stroji minulý čtvrtek, bylo kolem půl páté odpoledne, venku už přítmí, i nějaký nápad jsem měl. Chtěl jsem napsat o filmu Rodáci od Vojtěcha Jasného, který nedávno dávali v televizi. Nápad se mi převaloval v hlavě, ale písmenek na obrazovce nepřibývalo. Takže jsem chtěl ty své mozkové buňky povzbudit úplně malým kousnutím do čabajky, kterou jsem si šetřil na večeři. Razantně jsem se vrátil ke stroji a na YouTube jsem si pustil k lepší náladě Elány.
A začal jsem psát. Když jsem už měl první odstavec, přerušila hit Aj keď bez peňazí reklama. Vemlouvavý hlas se ptal, jestli mě (reklamu si beru osobně) netrápí zácpa, že je k mání výtečné projímadlo. Reklamu jsem rychle přeskočil, znovu se pustil do psaní, Jožo Ráž právě zpíval další hitovku Od Tatier k Dunaju. V tom nejlepším jej přerušil další reklamní hlas a ptal se, jestli v tom počasí nechci nějaké ty vitaminy, že mi hrozí nejen nachlazení, ale i chřipka. Reklamu jsem opět přeskočil a očima jsem přelétl, co jsem napsal.
Už jsem zdaleka nebyl v duševní pohodě a text nestál za nic. Eláni ale z počítače vyhrávali a já jsem bleskurychle vytáhl svou lepenkovou krabici s léky a všemi možnými doplňky výživy a vitaminy, kterých mám opravdu požehnaně, a vyskládal je na stůl. „Tak s čímpak na mě vybafnete teď, jsem připraven,“ vyslal jsem výzvu. Ani jsem nestačil vydechnout a už se mě příjemný ženský reklamní hlas ptal, jestli mi neschází vápník, železo, hořčík nebo magnesium. „Ne, všechno mám, magnosolv v prášku, který rozpouštím ve vodě, ten zbytek v tabletách a tobolkách,“ odvětil jsem rázně a asi i hlasitě, protože se do pokoje přiřítila manželka, které se moje samomluva zdála podezřelá. Složitě jsem jí vysvětlil, co provádím. „No, teď už toho asi moc nevymyslíš. Tak ukliď ty léky do krabice, pojď se mnou na procházku a určitě tě něco napadne,“ pronesla vlídně a povzbudivě.
O Vojtěchu Jasném a Rodácích jsem pak dumal před usnutím dobrou půlhodinku, vybavovaly se mi různé scénky a herci. Ale sloupek jsem už o Rodácích nevymyslel. Třeba příště…
Foto: Pixabay
