Od IT a systémů k bioplynce není tak daleko, oboje mě baví zkoumat

Revenium je čerstvým držitelem ocenění Zlatá vážka! Díky kolegovi Vítkovi Kettnerovi a jeho nápadu s bioplynkou jsme v pátek večer v Černínském paláci získali ocenění pro Inovativní sociální podnik. My víme, koho ve Vítkovi máme, a to už tři roky. V Reveniu má na starosti fundraising a granty, dělá webmastera, radí s IT záležitostmi a píše do našeho magazínu Inspirante. A pak ho jednou napadlo zužitkovat i odpad z pražičky a sestavit bioplynku.

Fakt se ti o bioplynce zdá?

Ano, v pátek, v sobotu a dneska znovu. Vysvětloval jsem její funkce nějakému profesorovi a čekal jsem, jestli mi ji schválí.

Vidíš, trochu popisu tě čeká i dneska, protože já o bioplynce vím zhruba totéž jako o čističce, takže znám jen to slovo. Čím to vlastně celé začalo?

Zárodek vznikl, když jsem se byl prvně podívat na Kokoříně v naší provozovně Naturpark12. Všiml jsem si, že vedle pražičky se v rohu vrství pytle s takovými zelenými šlupičkami, které odpadávaly jako zbytek při pražení. Vypadalo to trochu jako vysušené otruby, prý s tím paní od úklidu doma zatápěla. To mě vážně zaujalo.

Nenapadlo tě ochutnat?

Ne, ale potvrzuji, že metanogenním bakteriím to chutná moc. (Vítek se usmívá) Já se hlavně zamýšlel, co s tím dál, protože když si vezmeš, že všechny dnešní trháky a novinky jsou budoucí odpad, stojí za to zboží a suroviny přinejmenším recyklovat. Tady se nabízelo lisovat třeba brikety, ale po troše pátrání a přemýšlení z toho vyšel bioplyn, protože do sebe zapadlo ještě několik dalších věcí.

Jakých?

Časově se to sešlo se začátkem války na Ukrajině, kdy byl zemní plyn velmi problematická komodita a hrozila energetická krize, taky jsem měl v hlavě dovolenou u Rapotína, kde je velká bioplynová stanice, a propátrával jsem YouTube s amatérskými videi nadšenců o zpracovávání odpadu. Jen jsem si nebyl jistý, jestli půjde produkovat bioplyn i v našem specifickém „zahradním“, tedy relativně malém měřítku. V tom jsme jedineční, to tu nikdo jiný takhle nedělá.

Když sis nebyl jistý, neodrazovalo tě, že ten nápad možná nikam nepovede?

Vůbec, i slepá ulička se počítá, aspoň budou i ostatní vědět, že tudy ne. Pak nejde o chybu nebo selhání, ale o vývoj, o využití možností. To je pro mě podstata pokroku, vezmeš už známé způsoby a cesty a poskládáš je novým způsobem, čímž z minulých věcí děláš věci budoucí. To mě neskutečně baví! Navíc tady bylo hned od začátku jasné, že budeme muset řešit nějaké věci navíc, konkrétně ohřev a filtraci.

Proč?

Protože bakterie si žádají teplíčko podobné tomu v kravském žaludku, které jim ale v českých podmínkách přirozeně nemůžeš celoročně zajistit. A taky neprodukují jenom čistý metan. V surovém bioplynu jsou na začátku kromě jiného i zbytky sirovodíku, který velmi silně zapáchá, je hodně jedovatý a nesmírně korozivní, takže zničí to, s čím přijde do styku, proto tam nesmí zůstat.

Počkej, zmínili jsme krávu, taky sirovodík, kterým jsou cítit zkažená vejce, takže já jsem teď myšlenkami v kuchyni. Jak moc se princip fungování bioplynky liší od kvásku?

Bakterie a suroviny jsou jiné, ale princip je stejný, smícháš základ, dopřeješ mu čas a teplo, aby se během dvou až tří týdnů aktivoval, a pak ho krmíš. A výsledkem je jednak spotřebovaný bioodpad a jeho zbytky ve formě hnojiva a jednak právě produkce bioplynu.

Když říkáš základ, myslíš tím to, co já?

Ano, kravská lejna. Domluvil jsem se na jednom statku v okolí, nakydal si tři sta litrů kejdy na vozík, na Kokoříně to smíchal asi se čtyřmi kubíky vody, nalil do bioplynky, a až pak mi došlo, že musím takhle ušpiněný cestou domů taky natankovat… (Vítek se rozesměje) Každopádně tahle práce je jen napoprvé, pak už přijdeš do styku převážně s kuchyňským odpadem. Bioplynku krmíš ideálně jednou denně jako klasický kompost. Nedoporučuje se akorát větší množství posekané trávy, která tím, že má moc celulózy, produkci zbytečně zpomaluje.

Dá se bioplynka překrmit?

Dá, ale to bych nedělal. (Vítek se usmívá) Máme vyzkoušený jeden zhruba osmnáctilitrový kýbl za den.

Obsluha je na tobě?

Technologicky ano, ale jinak mi hodně pomáhají kolegové z Mělníka, hlavně Ondřej Netáhlo, se kterým jsme se ze začátku u bioplynky střídali a celou první fázi projektu a testování hlídali.

Jak bys bioplynku popsal někomu, kdo ji podobně jako já nikdy neviděl?

Nejdůležitější je fermentor, to je v našem případě vak asi čtyři metry na dva, který má na jednom konci trychtýř na krmení a z druhého jde hadičkami plyn do filtrace, u nás do bílých barelů. Z nich se očištěný vrací do jiného menšího vaku, který je zatížený pískem, co výsledný plyn přirozeně vytláčí ven. Během produkce se vak různě nafukuje a vytéká z něj trochu vody a zbytky ve formě hnojiva, taky se řeší vlhkost a izolace, ale není to žádná raketová věda.

A to se vešlo do garáže?

Ano, tam to bylo totiž chráněné před hlodavci a výkyvy počasí, navíc kvůli stabilní teplotě leží bioplynka na vyhřívací podložce. Je fajn, že je tak skladná a dá se v případě potřeby i uklidit, představ si, mít tam nějaký barel nebo sud…

Já si spíš říkám, jak je vůbec možné to takhle vymyslet a sestavit.

Tak základ koupíš i s návodem od výrobce. (Vítek se směje) Já už ale v hlavě představu mít musel, abych to mohl sepsat a zapojit se do grantu ČSOB Start it social!, který nám krásně vyšel a umožnil nám to rozjet.

Co se stalo s plynem, co zatím bioplynka vyrobila?

Ten jsme coby testovací nechali shořet na vařiči a vařili si na tom kávu. Až ho budeme moct stlačit do lahví a uchovat, což je další fáze projektu, která teď stojí na penězích a na kterou máme spolu s Českou zemědělskou univerzitou sepsaný projekt, můžeme s ním třeba vytápět provozovnu na Kokoříně. Původně jsme s ním chtěli stylově pohánět přímo pražičku, ale ta bohužel jede na propan.

V pátek získalo Revenium ocenění Zlatá vážka. Co pro tebe ocenění znamená, změní se něco?

Ještě na základce jsem dostal broušenou skleničku za nejlepšího fotbalového brankáře turnaje, a vidíš, není nikde vystavená, nemám ani vitrínku. (Vítek se usmívá) Takže Zlatá vážka je tak trochu i mé druhé faktické ocenění v životě. Znamená, že bioplynka dává smysl nejen mně a Reveniu, ale i ostatním, je to určité společenské potvrzení mojí práce. A to má pro mě velký význam. Já jsem teď fakt pracovně šťastný, protože to mám hodně pestré, nevyzkoušené, můžu zkoumat výsledek, aniž by mě to vyčerpávalo. Nenudím se, baví mě to.

Jasně, ale není to od IT k míchání kejdy a zkoumání bioplynky přece jen moc velký oblouk?

Ani ne, víš, mně přijde, že navzdory tomu, že jsem se orientoval téměř výhradně humanitně, tak mě hodně zajímají technologie a všechno, co s nimi nějak souvisí, dokonce jsem vzal na milost i matematiku. Trochu to dráždí moji fantazii, ale to by pak byla úplně jiná trajektorie života, to bych asi nechtěl.

Nechtít to přeprat a najít správnou motivaci

Kdys byl ještě pyšný na svou práci? Hned po vejšce jsi byl čtrnáct let na ministerstvu práce a sociálních věcí v odboru Evropského sociálního fondu, kdes vyhodnocoval programy a stavěl informační systém pro sběr dat.

To nezní jako něco, na co bych mohl být pyšný, viď? (Vítek se usmívá)

Naopak, právě že jo.

Já to na ministerstvu bral tak, že dělám to, na co mě tam vzali. Jsem rád, že po mně něco zůstalo a že v auditech nenašli žádné zásadní pochybení, ale moje srdcovka bylo založení fóra Evropského sociálního fondu, protože v té době byla kontaktní platforma něco nemyslitelného, nebylo obvyklé, že by si žadatel povídal s úředníkem… Přitom jako systém otázek a odpovědí to funguje dodneška a je to opravdu užitečné, můžu být spokojený.

O tom se ti taky zdávalo?

To už si nepamatuju.

Pak jsi na necelé dva roky zakotvil na Fakultě sociálních věd, tvé alma mater, kdes šéfoval IT oddělení.

Ano, tehdy jsem už potřeboval změnu a i tady se mi povedl kus práce. Připravili jsme novou serverovnu, vyměnili zastaralé webovky celé fakulty, nakonec jsem si ale neporozuměl s novým vedením, takže jsem odešel a po čase odpověděl na inzerát Revenia.

Nastupoval jsi jako fundraiser a člověk grantů, ale jsi taky webmaster, do Inspirante píšeš sloupek #4fantazie a přispíváš do rubriky technologie, o bioplynce jsme už mluvili. Jak to sedí s tím, že se rád do věcí noříš a soustředíš se na ně? To všechno ti ve zkráceném úvazku jde?

Mě pohání to, že mám volné pole působnosti. Ve veřejné sféře můžeš dělat jenom to, co ti přikazuje zákon. Sice se od tebe očekává aktivita i nad rámec povinností, ale ta může klidně skončit tím, že ti nadřízený neschválí podobu vizitky v e-mailu. V soukromé sféře je to obráceně, můžeš dělat na všem, co zákon nezakazuje, samozřejmě v mezích profese a zaměření firmy. To je pro mě obrovský rozdíl, cítím se mnohem víc motivovaný, vím, že můžu přicházet s nápady, něco tvořit, to je značka ideál.

Přesto ses ještě vrátil na ministerstvo práce a sociálních věcí, kde jsi na dohodu na jeden den v týdnu.

Ano, kromě jiného tam spravuji portál a web Podporujeme inovace.

Mám naprosto přízemní otázku, to nejsi unavený?

Jsem, ale kvůli práškům, které beru, ne z práce. Na jednu stranu jsem rád, že si díky zkrácenému úvazku můžu odpočinout i během dne, ale ono to popravdě nehraje roli. Jsem unavený pořád stejně, i kdybych spal třeba celý den. To je obrovská nevýhoda mojí léčby, to bych měnil hned, ale už jsem si párkrát vyzkoušel, že to není dobrý nápad, takže počtvrté do toho fakt nejdu.

Dokážeš teď s odstupem říct, proč pro tebe bylo důležité zvládnout vše bez prášků?

Asi nedokážu. Dílem zkrátka přeceňuješ své schopnosti a věříš tomu, že zrovna ty budeš v té skupině pacientů, která zvládá schizofrenii bez léků, že zrovna tobě to klapne. V Bohnicích nám ošetřující lékaři říkali, že prášky jsou něco jako sádra. My máme „zlomenou nohu“, která se dá „do sádry“. A časem se zkusí ta sádra sundat. Jenže u mě se připodobněno k téhle terminologii zjistilo, že ani nohu nemám, takže je bezpředmětné zkoušet zkoumat, co se kde zhojilo. Prášky mi suplují rovnou „celou nohu“. To je myslím všeříkající. Navíc to všechno nějakou dobu trvá, takže vydržet je peklo jak pro tebe, tak pro okolí.

To musí být vyčerpávající a frustrující, přesto teď máš rodinu, barák se zahradou, fajn práci, můžeš řídit, nemusíš cvičit nebo mít nějakou dietu… Máš zkrátka ty atributy, které si obvykle spojujeme s naplněným životem. Ani to ti v přijetí diagnózy nepomohlo?

Víš, to že žiju „normální život“, má samozřejmě váhu a vděčím za to hlavně pokroku v medicíně a přístupu společnosti, ještě třeba v polovině minulého století by to bylo úplně jinak. Jenže pořád jde o stigma. (Vítek dlouho přemýšlí) Já jsem asi musel určitým způsobem rezignovat na to, jak si sám před sebou ve svém životě stojím. Protlouct se k tomu skrz několik hospitalizací. Přestat to chtít přeprat. Najít svou vnitřní motivaci.

Chápu, to, co jsem zmiňovala, je spíš motivace vnější.

Ano. Stejně jako závazek, že mám invalidní důchod.

Cože, jaký závazek?

Ty to tak nebereš?

Ne, já jsem s důchodem váhala, aby mě právě definitivně ze společnosti nevyřadil, ty předsudky dokážou hodně.

Aha, tak já to mám přesně naopak.

Terapie pro každého, některým politikům povinně

Když se ohlédneš zpátky, dalo se něco udělat jinak, aby zjišťování diagnózy pro tebe bylo celkově snazší? Myslím tím i třeba víc příběhů, odborných stanovisek, knih, filmů, čehokoliv?

To si nemyslím. Lidí se schizofrenií je v populaci zhruba jedno procento, ale neví se o nich. Jak taky, zkus při seznamování říct: „Rád vás poznávám, a abyste věděl, jsem schizofrenik.“ (Vítek se usmívá) Mně ale přijde strašná škoda, že na terapii nechodí mnohem víc lidí, pro určité funkce by to mělo být zákonem nařízené.

Až tak?

Když si uvědomíš, jaký mají šéfové svým chováním a rozhodováním vliv na životy ostatních, měli by mít kritický náhled na to, jak jednají. Terapie je přece i o tom poznávat a zkoumat, jaký jsem, a umět s tím adekvátně zacházet.

Tak to firmám poradíme a povýšíme seznamovací větu na „ahoj, já jsem šéf a chodím na terapii“.

(Vítek se rozesměje) Já to myslel hlavně u politických funkcí.

Mně se ta myšlenka náhodou fakt líbí! A ty na terapii chodíš?

Teď zrovna ne, nevím, co konkrétního bych probíral. Ale chodil jsem roky.

Znáš ten stav, kdy ti hlava vypne a nic se ti nehoní hlavou? I z textů mi totiž přijdeš jako filozof a člověk s dost bohatou fantazií.

Už jsem to někde psal, že myšlení se v naší civilizaci přisuzuje až démonický význam, přitom je to jen jedna složka pojímání světa a vědomí. Já vypnutou hlavu neznám, ale díky relaxačním technikám z mindfulness si umím od vlastních myšlenek poodstoupit a jenom je pozorovat. Jsou jako vlny na moři, ty taky nezastavíš, ale když se do nich jenom klidně zahledíš, je to velká úleva.

Foto: Revenium a Deklarace odpovědného podnikání