Citlivka, plačka, měkejš.
Tak to budu zřejmě já. Nechci bejt, ale jsem.
Všimněte si, že když na veřejnosti zvýšíte hlas, nadáváte nebo se hádáte, je to vlastně cajk. Kolíkujete si terén, nenecháváte si nic líbit, dáváte o sobě vědět. Působíte sebejistě a dospěle, možná i trochu světácky, protože umíte reagovat, stírat, případně křičet.
Zatímco když nejdřív zaraženě mlčíte a pak se vám ze všeho začne klepat brada nebo vlhnout oči, jste za slabocha nebo malý dítě. Ztrácíte kredit i nárok na svůj styl. Měli byste vypnout hruď, napnout síly a něco ze sebe vypotit. Jenže ono to jaksi nejde hned. Zamrznete a jediný, na co v tu chvíli myslíte, je nebejt. Teda ne vysloveně umřít, i když to by asi taky bylo řešení.
Potřebujete ticho a prostor, ale to nehrozí. Halasníci si totiž oboje vykládají jako příležitost a okamžitě přihodí další promluvu a přišlápnou plyn. Z nich energie tryská ven a chraň se, kdo můžeš. Z tichošlápků neprýští nic, protože jsou štajf a naměkko. Připadají si nepatřičně, zahlceně a ztraceně. Stydí se a pak se ještě stydí, že se vůbec stydí. A čím víc mlčí, kuňkají a láme se jim hlas, tím větší je kadence z druhý strany, aby se ledy hnuly. Samozřejmě marně.
Ještě jsem neslyšela, že by nějakej explozivec ve slabý chvilce šeptnul, že by chtěl bejt stejně nenápadnej a nenášlapnej jako zaraženec. Zato měkejše do toho, ať konečně praští pěstí do stolu, tlačí všechno kolem. V kinech, divadlech a knihách vidí, jak se vyloupnout, jak si došlápnout, jak se sebou nenechat vorat. Hlavně dramaticky, musí se při tom mlátit dveřmi a důležitě hovořit o osobní svobodě a vlastním životě. Případně se převlíknout z lacláčů a vytahanýho svetru do dlouhejch a přezout do jehel.
Ehe. Ještě že nemám podpatky.
Ne vážně. Nechápu, proč je jedno tak super a druhý rovnou na chvostu a proč se vlastně musíme pohybovat v extrémech. Já bych ubírala hned.
Jenže obrna mi dala do vínku, že stačí málo a už je to moc. Navíc je na mně hodně rozpoložení vidět, i když je ještě nemám zpracovaný nebo se do daný situace ani trochu nehodí. Nahlas se směju i brečím, někdy se klepu, koktám a jsem náladová. Nevím sice v poměru ke komu čemu, ale asi fakt jo. Ovšem to, že nějak reaguju fyzicky a na první dobrou, neznamená, že to tak mám i psychicky. Pláčem nebo třesem upouštím přetlak, abych se vůbec mohla dostat dál a začít myslet, cítit a nějak jednat. Když teda dostanu šanci.
Přitom to určitě nemám jen povahou, přístupem, zkušenostmi, natož diagnózou. Je to mix, kombinace toho, že pláču u Vydrýska, chci zrychlit, mít co říct a bejt u zdroje, i když ztrácím balanc. Všechno naráz a ve světě, kterej pořád mluví, předvádí se a předbíhá.
A bez virblu a diváků si nepočká ani na pointu.
Foto: Pixabay
