Já jsem fakt naivní.

Pořád jsem čekala, že se dopravní podnik kvůli slušně velký vlně odporu vůči nově zavedeným zastávkám na znamení důstojně zamyslí. A ono ne. V médiích jsou pořád stejná vyjádření, jak se pro nikoho skoro nic nemění, jak jsou řidiči vedeni, aby si cestujících všímali skrz průhledný zastávky (ehm, s nalepeným ptákem). Navrch je to opentlený výchovnými srandašoty o tom, kde všude je tlačítko, jupí!

Jenže tohle fakt není o tlačítku, pokud se s ním teda neovládá přímo řidič.

Všimněte si tý argumentace. Třeba o dobíhání spojů a BESIP, o viditelném cestujícím na značkách nebo o tom, že si řidič nebude muset pamatovat, jaká zastávka je jaká.  Čili když něco neklapne, může za to kaštan. Nemá běhat, dobíhat, docházet, má jen stát, sedět a mačkat. Ještě že se aspoň může obsloužit a prolézt dveřma. Hlavně ale neobtěžovat. A nestresovat řidiče. Jenže jak ho mám nestresovat, když s ním potřebuju mluvit? Když potřebuju, aby si pamatoval, že má zrovna na další zastávce extra dobře zastavit, pustit mě předem nebo nejlíp vyndat plošinu? 

Bude i na tohle nějaký znamení?

Cestující kupodivu často řidiče potřebujou živýho, příčetnýho a sdílnýho. Třeba proto, že se na trasách a úchvatných letních objížďkách ztrácejí, pletou se jim čísla a vedrem i jazyk a nohy. Jenže po pár takových výživných šichtách přestává mít kdekterej šofér lidi rád (občas i právem), po dalších pak může začít dělat naschvály. O busech přistavených iks minut po odjezdu, kdy už ve frontách nestačí deštníky ani zimní bundy, o dveřích zavřených někomu před nosem, o nadávkách s rukou plnou drobných nebo výchovných cedulích, kam přesně si příště to prase může ohryzek a lahev strčit, bych mohla vyprávět. I o tom, jak bez průvodce někdy neexistuju a že bych měla v tom marasmu zůstat s tím svým handicapem a nejspíš i plyšákem a kakaíčkem hezky doma. 

Že se někteří řidiči nechtějí patlat s cestujícíma, to není žádná novinka, ryba smrdí od hlavy, že jo. Jenže teď už se nebudou muset zabývat ani zastávkama. Tak bych se držela pevně volantu, aby vám, pánové a dámy, za chvilku nesebrali i ten. QR kód nebo hologram je levnější a spárovat s GPS se dá určitě taky.

Foto: Pixabay

Picture of Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ