„Počkej, sim tě. Takhle přece nemůžeš nikam jít! Dej si to nějak to… esteticky.“
Než stihnu zareagovat, začne mi rukama šmejdit po těle. Rychlým pohybem mi srovná kabát v ramenou a podle švů, porozepíná a pozapíná knoflíky a přetočí ucho od batohu. Do toho mi stíhá strkat zbloudilej vlas za ucho a krotit pěšinku. Zjevně by se realizovala i níž, ale nohavici už radši zpacifikuju sama, stejně jako nestejnoměrně uvázaný boty a vršek svetru, co mi kdovíproč vyjíždí nahoru.
Zase mě někdo cizí oždibuje a uhlazuje. Uááááá!
Jasně, většinou je to úsměvný, ale zkuste si představit, že přijdete někam na jednání a druhá strana vám při třesení pravicí rovná límec nebo se táže, proč jste nepoužili parfém. Se teda nezlob, my to myslíme dobře, ale při troše snahy by ses vyloupla. Jéje, to by byla radost pohledět.
Nebyla.
Zkoušela jsem to.
Jsem z těch, co mají oleje v kuchyni vyrovnaný etiketou k sobě a co nejdou spát, dokud záclona nevisí tak akorát. Nejsem líná sbírat ze sebe vlasy i drobky, a když mám chuť, klidně se namaluju jenom proto, že jdu s košem nebo že je čtvrtek. Mám ráda harmonii, ale ani při nejlepší vůli nedokážu oblečení nosit tak, aby mi na občas zkrouceným nebo rozkymáceným těle drželo správně. Jo, někdy ho navleču ledabyle, ale švy se přetáčejí, ramena padají a vršky se kasají, i když si dám echt záležet. Nohavice nejsou připravený na ortézy, stejně jako svetry a košile na odírání od batohu. A i sebehezčí styl dorazí šněrovací boty se sešmajdanou podrážkou nebo okopanou špičkou.
Tím nechci říct, že oháknout se nemá cenu, naopak. Jenže při cestách z bodu A do bodu B je stav šatů to poslední, na co zvládám myslet. A ne, každej pátej krok se přerovnávat a přečesávat nebudu, ani kvůli sobě, ani kvůli vám. Přišmrncnu se až na konci, když teda nebudete rychlejší a agilnější a když to aspoň trochu půjde.
Ale kdy naposledy jste na záchodech u zrcadla potkali židli? Pro krásu se možná musí trpět, ale o stání řeč nebyla. A kdy naposledy jste měli pochopení pro někoho, kdo si s sebou vzal náhradní sáčko, ale cestou metrem je stejně trošku zmačkal? Že šaty nejsou dělaný pro život, sice platí bez ohledu na chorobopis, ale někdy to při těch jednosměrných konverzacích a úpravách bohužel fakt tak nevypadá.
Tak prosím neoždibujte bez vyzvání.
Když se udržíte, bude oblečení jenom kus hadru. Když ne, budeme za hadr my.
Foto: Pixabay
