Já vím, slíbila jsem, že budu aktivistická jenom jednou. A hubatá taky nemusím bejt dvakrát.
Ale to se nedá, protože honba za vlastním košíkem a patřičnými metry krychlovými mi zvedla mandle.
Postávat před obchodem nebo v něm a číhat na to, jestli už jako můžu vejít, není nic příjemnýho. Nemám šanci vysvětlit světu, že vystavovat se popocházení a strkání je podobnej nesmysl, jako byste mě nutili pobíhat nahoru a dolu po schodech na Vítkově. Vy de facto jen stojíte, případně se šouráte, já hraju s vlastní rovnováhou figurální 3D verzi vole, padni.
Vy si jen vezmete pojízdný vozík a vkládáte jednotlivé zboží. Já se peru s neskladnou kovovou obludou, kterou ani ve svých skoro čtyřiceti letech nezvládnu před sebou tlačit rovnoměrně. Takže mi jde šejdrem a zasekávaj se jí kolečka, zatímco já vypadám, jako bych se dala na aerobik a rozhodla se k regálům s jogurty dohopkat bokem. Se sáčkem nebo košíkem v ruce umím být venku za deset minut, s tím pojízdným za deset minut ani nevložím kačky a nevyjedu z kokpitu.
Vy se elegantně vyhnete zátarasám, páskám nebo následujete polepky na zemi, já před nimi ztuhnu a přepočítávám, protože v první chvíli prostě nevím, na co koukám a co s tím mám dělat. Ne, nejsem hloupá, jen prostě věci v prostoru vnímám po svém a tak nějak jednotlivě. Takže když vidím plexisklo, pořád ještě očekávám poštovní přepážku nebo banku a s páskou se cejtím jako svědkyně zločinu. Vypadá to, že o nic nejde, jenže když v obchůdku velikosti krabice od bot je sedm zátaras, ve výsledku se musím soustředit tak moc, že si za pokladnami připadám, jako byste mě vytáhli z mandlu. Prostorově, emočně i rozumově plochá.
Odstínit mi pána, že má mít svůj vlastní vozík, není dobrej nápad. Pán mi totiž supluje ruce a nohy (a sem tam i peněženku ☺) a že jdem bok po boku a není mezi námi heavy metal, má svůj význam. Nejde o to, že bych bez pomoci nákup nezvládla, ale rozdíl je to asi tak velkej, jako kdybyste vy stěhovali klavír sami, nebo v týmu profi stěhováků (ačkoliv klavír k večeři nezbytně nepotřebujete, tedy doufám. ☺) Možná bych si ale mohla do vozíku sednout celá a nechat se tlačit, klidně se přitom budu macerovat v dezinfekci nebo na vyžádání slintat, abych vás svou samostatností nemátla. ☺
Hele, já vím, že brát ohled na všechny a na všechno se nedá. A je mi jasný, že vás musí štvát, když chce někdo další výjimku z výjimky a že to občas musí vypadat, že tak postižení nejsme, když se najednou chceme courat po nákupech. Jenže to jsou předsudky, a ještě dost ujetý, který právě ta opatření nevědomky brutálně posilují.
Jsem srovnaná s tím, že ze mě kvůli kulhání nikdy nebude slévač, horník nebo baletka, ale obyčejný věci si chci zařídit po svém a není mi milý poslouchat, že mám holt sedět doma na zadku a že to přece pro mě určitě udělá někdo jinej, zdravej, kdo mě obskakuje! A nechci se ohánět diagnózou jenom proto, abych se někam procpala, na konci dostala lízátko a obrázek a ochranka mě pohladila po vláskách.
Vážně někdo nechápe, jak těžký je na električáku před sebou tlačit vozejk? Jak nepřístupnej je najednou obchod třeba pro lidi se zrakovým postižením? Jak šílený je postávat ve frontě? Jak nepříjemný je někde vysvětlovat, že něco nemůžete, protože kulháte, nevidíte, bojíte se v prostoru nebo budete muset do čtvrt hoďky na záchod? Jak náročný je cítit se zranitelně jen proto, že něco objektivně fyzicky nezvládnete?
Promiňte, ale po nás (s handicapem) se vlastně pořád chce, abychom ve svém životě byli nějak kreativní a variabilní. Abychom lezli po schodech, i když nemáme rovnováhu ani zábradlí, abychom nastupovali do busu nebo tramvaje málem po čtyřech, abychom nestekli v zatáčce ze sedadla nebo nespadli do betonového květináče. Když to neuděláme, nikam nepůjdem a život strávíme bezpečně na gauči. Pořád se něčemu přizpůsobujeme a vymýšlíme, jak věci zvládnout. Tečka.
A teď, když podobnou flexibilitu mají ukázat nahoře, tak nic, protože… protože co? Protože nakupovat může jen někdo a jen nějak?
Vrčím, protože je pořád hodně těch, co tvrdí, že nic není problém a že oni se přece taky musí uskromnit. To jistě, jenže je rozdíl, když utáhnete opasek z původních devadesáti devíti procent možností a řekněme ze šedesáti. Vážně je.
Mrkněte na neděli. Kolik je najednou lidí, co je děsně štve, že nesmějí nakupovat zrovna v neděli, i když můžou plundrovat regály od pondělka do soboty. Lidi s handicapem mají skoro v každé životní oblasti nějakou svou neděli, a mlčí, protože to holt zčásti k handicapu patří.
Ovšem nechtějte, aby mlčeli, když jim svou neznalostí nebo lhostejností uděláte neděli i jinde.
Budou na nule. A ke všemu zbytečně.
Foto: Pixabay
