Slyšeli jste to mnohokrát. Doba je zrychlená, zlá, proto buďte hlavně sami sebou a autentičtí. Ale co to znamená? Můžu být sama sebou, když se dostatečně neznám? Není to tak jednoduché. Tato kouzelná formulka, která volá po kongruenci našeho myšlení, chování a cítění, je totiž docela zrádná. Na jedné straně máme velké korporace, byznys a tlak na výkon. Na druhé zas tendence k moudrosti našich babiček, zastavení se, mindfulness. Kde je zlatá střední cesta? Vybavuje se mi vtip, kdy uvědomělý přírodní muž stoupá do hor v Himálaji, aby našel sám sebe, a na vrcholu najde byznysmana v obleku. Já osobně se v požadavcích současné společnosti nevyznám. Psychologové vám řeknou, že budování identity je celoživotní, nikdy nekončící proces. A to je snad jediná věc, které rozumím a s níž souhlasím. Nyní nenabídnu moudrou poučku, ale vlastní příběh.
Stále se hledám. Minimálně od puberty zkouším různé role, koníčky, prezentace. Cesta je rozmanitá. Začalo to někdy v šestnácti metalem, černým oblečením a temnou myslí. Pokračovalo obdobím hippies až do současnosti, kdy se mi líbí punk, a přitom se oblékám a chovám „normálně“. Obdobně to mám se zaměstnáním. Vzpomínám si, že někdy ve třeťáku na gymplu jsem neměla tušení, co chci dělat. Pak jsem objevila Carla Gustava Junga a měla jsem jasno: půjdu na psychologii. A ta mi zůstala. Se začátkem vysoké jsem sbírala praxi v různých médiích a projektech, a přitom jsem chtěla být vědkyní v oboru neurověd. Četla jsem knížky o kognitivní vědě a dokonce jsem chvíli ve výzkumném centru pracovala. Rady rodičů z té puberty, ať jdu studovat něco „hezkého“, třeba literaturu nebo historii, jsem úspěšně vytěsňovala. A kde jsem teď? Od laboratorních potkanů a excelových tabulek jsem se dostala zase do novin a plánuji v nich zůstat. Myslím, že mohu říct, že jsem spokojená. Nemám potřebu dokazovat si vlastní hroší kůži prací s čísly, na kterou evidentně nemám talent. Nemám potřebu měnit svět svými geniálními nápady. To, co chci a co mi evidentně jde lépe než Excel, je cit pro jazyk, empatie a citlivost. Tu zužitkovávám ve svém psaní a tak je to v pořádku. Jak by řekli jogíni: vše je přesně tak, jak má být. Takže si jdu zameditovat, ale ten punk si pak přece jen pustím…
Foto: Pixabay
