Ať už čelíme nějakému postižení, onemocnění nebo trablům z úplně jiného soudku, které nám naloží na záda pořádně těžký batoh starostí a obličej pomačkají brázdami vrásek víc, než by se slušelo, všichni kráčíme životem tak trochu jako účastníci vzrušující a náročné horské túry.

Vyjdeme si spontánně ven nebo na pečlivě naplánovaný výlet. Podle předpovědi počasí čekáme blankytnou oblohu, ale místo toho začne liják a nebe protínají blesky. Někdy se musíme schovat a počkat, až se bouřka přežene, jindy stačí pláštěnka a jde se dál. Za vytrvalost jsme častokrát odměněni duhou; to když se opět vyjasní a vládu nad mraky přeberou sluneční paprsky.

Klesáme a stoupáme, zhluboka dýcháme ostrý čerstvý vzduch a kocháme se překrásnými výhledy na okolí. Můžeme si nastudovat mapy a průvodce, stejně však předem nevíme, zda nás přeci jen neznámý terén nezaskočí svojí náročností. Sem tam nám pak dojde dech, občas se ztratíme, špatně odbočíme nebo zakopneme. Odpočineme si na pařezu nebo v mechu. Nabíjí nás příroda kolem nás. Potkáme se s dalšími nadšenými turisty, vyměníme si úsměvy, prohodíme několik povzbudivých slov. Kolikrát však máme co dočinění s bručouny a křiklouny, kterým nic není dost dobré a kazí nám náladu.

Někdy stávkujeme a na cestu se nám nechce ani vyrazit. Pak můžeme zůstat doma a v papučích přemítat, proč jsme to alespoň nezkusili a nevyužili nabízené šance vydat se za novým dobrodružstvím. Nebo naopak překvapíme sami sebe, a i přesto, že jsme si obuli nové nerozšlápnuté boty, ze kterých máme puchýře, zatneme zuby a… raz dva, raz dva… Třeba i pomalu, ale ke svému cíli.

Krása samotné pouti a prožitky opravdovosti nenechají nikoho na holičkách. Zvou a vedou vpřed. Cítíme se naživu jako už dlouho ne, vnímáme uspokojení z každého ušlého kroku. Jsme třeba unavení a bolaví, ale jsme nejblíže k tomu nejdůležitějšímu – k životu. Jsme naživu.

Mnoho šťastných kilometrů a inspirativních vyhlídek všem!

„Abyste mohli udělat díru do světa, musíte do něj nejdřív vyrazit.“
Jen Sincero

„Můžete začít s ničím a z ničeho, a kde nic nebylo, objeví se cesta.“
Michael Bernanrd Beckwith

 

Foto: archiv Evy Havlíčkové

1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
trackback

[…] Jak napsala v jednom ze svých sloupků: […]

Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!