V poslední době se mi vrátil jeden pocit; možná vlastní hrdost? Uvědomila jsem si, že se chci (opět) starat především sama o sebe. Nutno dodat, že tomu tak nebylo vždy. Ještě donedávna jsem upřednostňovala jiné před sebou; přikládala větší váhu vztahům, potřebám, přáním jiných. Relativně jsem si na to zvykla a nepřipadalo mi to divné. Během uplynulého týdne, kdy mě chytla menší viróza, jsem si to však uvědomila a řekla si, že tomu učiním přítrž. Vlastní tělo mě k tomu doslova donutilo: stav, kdy jsem byla nucena rušit srazy a plány, jelikož jsem byla schopná jen spát, mi ukázal, co nedělám ve svém životě dobře, hodil mi zrcadlo na můj život. A ačkoliv nerada adoruju nemoci a říkám o nich, že mi ukázaly cestu, v tomto případě tomu tak možná bylo. Je to vlastně logické. Stav, kdy musíte příbuzné žádat, ať vám obstarají jídlo, určitý stav bezmoci a závislosti na druhých vás z této závislosti paradoxně vytrhnou: minimálně si řeknete, že to tak nechcete, až vám bude lépe, že tato závislost patří jen do stavu nemoci a až vám bude lépe, chcete být soběstačnější, asertivnější, co se týče komunikování o vlastních potřebách.
Viróza mi pomohla pochopit ještě jednu věc, a sice vztah k vlastnímu tělu. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem si vytvořila vědomý vztah k pohybu, začala ho mít ráda; paradoxně v situaci, kdy byl můj pohyb velmi omezený. Pravda, napomohla tomu i má dovolená – dva festivaly, jeden filmový a druhý hudební, kdy jsme byly neustále venku a na nohách (a bylo to super), ale viróza, kdy jenom ležím, mě utvrdila v tom, že se hýbat chci, že chci cvičit, dokud jsem mladá a dokud můžu, a že chci zhubnout a pracovat na své fyzičce. To je taky celkem novinka v mém uvažování: donedávna byl pohyb spíše nucenou součástí péče o sebe sama. Ačkoliv pocházím z rodiny vrcholového sportovce a mám za sebou dětství plné snahy o velký pohyb (neúspěšně), do dospělosti se toho příliš nepřeneslo (asi jako dva roky pobytu v Německu neměly příliš velký vliv na moji úroveň němčiny). Jak však říkají psychologové, mnohé jde v dospělosti změnit – a já tomu doopravdy věřím a budu se o to snažit. Ne, nejsou to jen plané sliby, kterých byla v mém životě hromada. Myslím, že to tentokrát beru opravdu vážně. Uvědomila jsem si, že můj (nás všech) čas je omezený a měli bychom si jej užívat, dokud jsme mladí, nebo alespoň dokud můžeme, dokud máme tu fyzickou i psychickou sílu. A já cítím, že ji zatím mám. Jen se toho chopit a nebýt lenoch. Nepropadat zbytečným obavám, vydat se kupředu!
O svém posunu budu informovat zase za 14 dní.
Foto: Pixabay
