Sport hrál v mém dětství díky otci zásadní roli. On sám od šestnácti let začal dělat na šachtě a na sportování moc času neměl. Ale to mu nebránilo, aby sport sledoval pasivně, tehdy jako čtenář novin nebo divák na stadionech. Občas si zahrál volejbal, fotbal, hokej nebo pingpong. A také si vystřihoval z novin a později ze sportovních časopisů články o našich fotbalistech a hokejistech a lepil je do obřích sešitů. A já jimi listoval, četl v nich a prohlížel si fotografie slavných sportovců. Seznamoval jsem se se jmény bratři Holíkové, Golonka, později Nedomanský, Hlinka a desítky dalších.
Možná právě proto, že kvůli dřině na šachtě otci čas na sportování nezbýval, snažil se k němu vést mě i bratra. Nejdříve jsem běhal, pak mě upoutal fotbal a chtěl jsem umět robinzonády jako brankář Plánička. Také jsem toužil napodobit Jana Kodeše, který v roce 1973 vyhrál Wimbledon, a začal jsem pinkat tenisovou raketou dlouhé hodiny o zeď domu, což obyvatelé přízemního bytu zvládali opravdu s nadlidskou trpělivostí.
Sedmdesátá léta minulého století, to byly olympiády v Mnichově (1972) a Montrealu (1976). Svátek sportovců v Kanadě však byl pro mě náročný, protože šestihodinový posun znamenal, že jsem toho moc nenaspal. V Montrealu mě zaujala jedna z atletických disciplín, chůze. Proč, to už nevím. Ale během letních prázdnin jsem kroužil v oranžové teplákovce desítky dvousetmetrových koleček kolem našeho paneláku a snažil se napodobovat stylem chůze atlety. Vybavuji si, že se někteří sousedé rodičů vyptávali, proč raději neběhám.
Těch vzpomínek na sport mám tolik, že musím přeskočit další aktivní období, které bylo nasměrováno na stolní tenis. Výsledky jsem měl tehdy slušné, otec si opět vystřihoval z novin a byl rád, že se může čas od času pochlubit úspěchy obou svých synů.
Skokem se posouvám o čtyřicet let dopředu. Díky synovi, který začal běhat, se občas dostanu na různé běžecké závody. A zjišťuji, že ti chlapi i ženské prožívají své výkony stejně jako kdysi já. Nedarují si ani metr. V cílové rovince padesátikilometrového závodu jsou schopni spurtovat jako o život, aby skončili sedmašedesátí, ne osmašedesátí.
Nedávno jsem tuto padesátku sledoval jako divák. Snažil jsem se povzbudit syna Štěpána, v batohu jsem měl pro něj připraveny nápoje, jonťáky i čokolády a energetické tyčinky, abych se cítil aspoň trochu užitečný. Sledoval jsem pozorně i další účastníky závodu. Na všech bylo poznat, že chtějí doběhnout, vzdát nechtěl nikdo. I když se při krátkých pauzách na občerstvovacích stanicích někteří sotva drželi na nohou. Ale drželi. Do cíle dobíhali naprosto vyšťavení, zato šťastní. Těch endorfinů, co jejich těla vyplavila, by vydalo ne na moře, ale na všechny oceány světa. Já, který se kvůli své nemoci (a teď i kvůli mizerné fyzičce) na start už postavit nemůžu, se s tím nesrovnávám snadno.
P.S. Ale protože jsem svým založením (aspoň co se týká sportu) bojovník, hned den po zmíněné běžecké padesátce jsem se vydal na zdravotní procházku, kterou si „ordinuju“ tak dvakrát do týdne. Změřil jsem si čas (10 minut a 32 sekund) a dal si slovo, že do konce prázdnin jej stlačím pod deset minut. Což je docela výzva, protože výšlap na Slezskou od Sýkorova mostu k našemu domku je docela makačka. Protože jsem sportovec zkušený, nechci nic přepálit a ten rekordní čas budu stlačovat po vteřinách. Posledního srpna se pokusím rekord překonat. Když se to podaří, určitě se pochlubím, když ne, budu fandit synovi a stejně jako předával tatík sportovního ducha mně, budu o sportu vyprávět vnučkám a vnukům.
Foto: Pixabay
