I když první adventní neděli přivítáme až třetího prosince, některá města a obce otevřely vánoční trhy a rozsvítily vánoční stromky už během posledního listopadového víkendu. Předčasné zahájení „vánoční sezony“ využili samozřejmě i stánkaři se svou nabídkou punčů, svařáků, medoviny, všelijakých laskomin, klobás, dalších uzenin a výrobků řemeslníků. Když k tomu připočítám, že akce Black Friday, která připadá na čtvrtý pátek v listopadu, oficiálně odstartovala období šílenství ve všech možných obchodech i na internetu, je mi jasné, že mé nervy budou vystaveny velké zátěži.
Takže musím popravdě přiznat, že nejen prosinec (ale letos i poslední týden listopadu) budou pro mě nejnáročnějším obdobím roku. V těch předsvátečních týdnech se cíleně snažím ukrývat před okolním světem.
Má taktika je jasná: Zajedu do práce, nakoupím potřebné potraviny a vracím se domů, odkud vylézám jen v nejnutnějších případech. A už několik let se vyhýbám různým večírkům, posezením a bujaré zábavě. Tím neříkám, že bych si občas rád nezaskočil do zastrčené a poloprázdné hospůdky posedět a povykládat s kamarády a probrat tu starosti, i nějaká radost se občas objeví.
V předvánočním období také zvláště bedlivě sleduju v Georgi pohyb na účtech (jeden mám já, druhý manželka, oba máme navzájem přístup ke svým účtům). Když si pak George otevřu, občas nervózně škubnu hlavou, když na mě vyskočí celkový přehled a v něm i tenčící se částka na manželčině účtu. Co kupuje a kde peníze utratila, to nezjišťuju.
„Byla jsem v sekáči, nakoupila jsem jen za osm stovek, ale Kačka má dvě skoro nové čepice, sobě jsem koupila sukni. Líbí se ti?“ Je advent, radost své ženě kazím nerad, takže většinou pochválím. Bylo tomu i tentokrát. Neodpustil jsem si ale poznámku pronesenou tak, že vyzněla jako prosba, ale s jasným „vykřičníkem“.
„Minulý týden jsme probírali, že na ty letošní Vánoce se uskromníme a koupíme opravdu, ale opravdu jen ty nejnutnější věci, tak, prosím, trochu brzdi,“ poznamenal jsem poslední listopadovou neděli.
Hned následující den vklouzla do domu manželka s velmi dobrou náladou a také s poměrně rozměrnou igelitkou. Byla opět plná oblečení. Tiše jsem zaklel, ale protože můj protějšek byl opravdu ve velmi dobrém rozpoložení, jízlivé poznámky o letošním vánočním úsporném programu jsem s nadhledem chlapa s desetiletími nasbíranými zkušenostmi tentokrát spolknul. Jen jsem se nenápadně vytratil z kuchyně a odešel jsem zatopit. Sklep je pro případy, kdy nervy pochodují, ideální místo. Můžu hlasitě nadávat i bědovat a mám jistotu, že mě nikdo neuslyší
Ale abych ukázal, že jsem ve střehu a další nákupy jsou nežádoucí, použil jsem otřepaný fórek, který mi poradil můj kamarád, bývalý kolega z redakce. Než jsem po návratu z podzemí otevřel dveře, několikrát jsem silně zaklepal. Až pak jsem otevřel. „Co blbneš, proč klepeš?“ optala se manželka. Odvětil jsem, že to klepání šlo zvenku. „Kdo by to mohl být?“ hnala se ke dveřím drahá polovička.
Zareagoval jsem pohotově: „To byl, miláčku, exekutor. Asi si to chtěl u nás obhlídnout, než u nás zaklepe doopravdy.“
P.S. Že jsem se bleskově klidil do sklepa, abych nevyslechl nějaké to nelichotivé slůvko na svou adresu, to asi ani dodávat nemusím.
Foto: Pixabay
