Moje letošní zkušenosti s vracejícím se abscesem jsou vděčným tématem k hlubšímu zamyšlení. Protože mě tyhle situace chtě nechtě nutí řešit jejich pravou příčinu, ne jenom důsledky, krev a hnis.
Z lékařského hlediska se jedná o výduť ve tkáni, která by se po drenáži zánětu měla samovolně zevnitř zatáhnout a nakonec uzavřít. Jedním z mých častých a nejméně oblíbených příznaků Crohna byly právě opakující se perianální abscesy a píštěle. Roky jsem trávila drenážemi, redrenážemi či neúspěšnými advancement flap plastikami. Vždy, když se udělala plastika, tak to stejně ruplo. Několik let jsem od toho měla pokoj až do roku 2017, kdy se mi udělal absces u místa úplně nejintimnějšího… Tedy dost náročná situace nejen fyzicky, ale hlavně psychicky.
Vše se spravilo a já měla pocit, že je výduť pryč. Bohužel nebyla a letos mě na stejném místě absces navštívil již dvakrát. Náhoda? Ne. Ale nevím, jak to dokázat.
Víte, ona situace s chronickým pacientem mého typu, který za svoji nemocniční „kariéru“ zažil a přežil již mnohé, je složitá sama o sobě. Vždy, když nastane nějaká komplikace, se všichni snaží, aby co nejrychleji odešla a já mohla jet dál. Následně se to neřeší do té doby, než se objeví nová komplikace a na ni se hledá vhodná záplata. A takhle vlastně můžu pokračovat donekonečna. Po každém zánětu možné srůsty, nové cestičky abscesu nebo se z toho třeba vyklube píštěl. Jo, holt to tak s náma Crohnařema chodí. Nikdo pořádně neví, jak to v mém břiše vypadá. Pravidelně docházím na biologickou léčbu, dělají mi krevní obrazy, berou vzorky stolice a bedlivě se sleduje můj stav.
Hlavně ať se to nezhorší. Protože pro vás, slečno Nagyová, nic lepšího už nemáme…
To je pro mě odpověď na h… Promiňte vulgaritu, ale jiný výraz prostě nemám. Neříkám, že by mi doktoři měli vyčarovat budoucnost z koule. Jen konstatuji holý fakt, jak se cítím. Já tu realitu chápu. Moc dobře vím, že pacienti s Crohnovou chorobou mého typu dříve žili velmi těžký život a často umírali. Nebyla léčba. Teď je, ale budoucnost je pořád nejistá. Nikdo vám pozitivní výsledek dopředu neodklepne, nejde to.
Musíte se jen snažit s tou situací vyrovnat, smířit se sám se sebou, svými nedokonalostmi a snažit se hledat nějaké východisko. Pokud existuje.
V mém případě je to hodně o psychice, což je samozřejmě pouze moje dedukce. Ale vždy, když se mi děje něco zlého na těle, děje se mi něco zlého i na duši. A třeba o tom ani sama dopředu nevím, dokud se ten problém neobjeví. A já najednou začnu cítit, odkud asi tak vítr vane.
Většinou je to spojené s mými negativními a bolestnými zkušenostmi ze života. Protože vždycky, když něco přišlo, jako by moje mysl sepnula, a já se začala cítit jinak a jinak také přemýšlet. Tak, jak jsem přemýšlela dřív. Když jsem žila život plný bolesti a smutku. V mých nejhorších letech choroby.
Většinou to probíhá tak, že v životě projdu nějakou stresovou či traumatickou událostí a snažím se s ní srovnat mentálně. Chvíli mám pocit, že je vše urovnáno, a najednou bum, něco se pokazí. A musí se to řešit opět, jenom teď i na fyzické úrovni. Složitou životní situací myslím například úmrtí v rodině, ne obyčejné zaspání do práce… Prostě něco těžkého, co pokud nevyřeším/nevyčistím okamžitě na úrovni duše, tak se mi dříve či později ukáže na těle. Jako by moje tělo bylo odrazem mé duše.
A tak moje dnešní otázka zní: Může být příčina opakujících se komplikací opravdu psychického rázu, ne jen pouze fyzickým problémem, kdy se něco někde nějak náhodou pokazilo?
Vnitřně cítím, že aspoň v mém případě to tak bude. I když pro to hmatatelný důkaz nemám.
Jak to vidíte vy?
Foto: nejsemtabu.cz
