Oscar pro Hopkinse, ale ještě je co zlepšovat #zOutu

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Přestože jsem v dětství chodila do divadelního kroužku a v dospívání jezdila na dramatické tábory, nejsem zrovna velký fanda filmu. Pokud tedy fandím vůbec.

Ale i přes to, přese všechno, jsem měla radost, když herec Anthony Hopkins získal na 93. ročníku cen Akademie filmového umění a věd titul nejlepšího herce za roli ve filmu The Father.

Proč? Měla jsem pocit zadostiučinění. Anthony Hopkins, herec s diagnózou autismu, totiž získal ocenění pár měsíců poté, co vyšel film Music z pera písničkářky Sii. Ta obsadila do role autistky alistku, což obhajovala tím, že by pro tuto roli skutečná autistka nebyla vhodná.

A aby toho nebylo málo, Sia dostala za režii tohoto filmu anticenu Zlatá malina. Jako správný mileniál bych určitě měla udělat oslavný taneček a do toho říct: Loool, ty nulo!

Ale bylo by to málo. Zoufale málo. Ne, nevolám po trestu pro Siu, nýbrž po spravedlnosti pro ostatní autisty.

V době, kdy jsem působila v Poradním orgánu pro monitoring práv osob se zdravotním postižením při Kanceláři veřejného ochránce práv, jsem mluvila se spoustou autistů žijících v České republice, občas i s jejich příbuznými.

Několik z nich naráželo na problémy v dramatických kroužcích či jiných volnočasových aktivitách zaměřených na divadlo. „Autistka? Tak ty do našeho kroužku nebereme.“ Tuhle větu v různých obměnách neřekl jen jeden, ale bohužel několik vedoucích takovýchto kroužků.

Je určitě skvělé, že Anthony Hopkins získal ocenění. Na druhou stranu, i kdyby ho nebyl získal, byl by pořád za vodou, už jenom z toho důvodu, že už jednoho Oscara má. Spousta lidí na autistickém spektru však na oscarové nominace nedosáhne (už jenom z toho důvodu, že je tato cena zatížena ve prospěch anglickojazyčných filmů). Ba co víc, spousta autistů ani nedostane příležitost si vůbec zahrát ve filmu, a to proto, že neměli jak rozvinout talent, když je kvůli autismu nevzali do hereckého kroužku.

Chceme-li tedy vybudovat spravedlivější svět, nemůžeme se soustředit pouze na pár lidí, kteří už něčeho dosáhli. Musíme myslet i na ty, kteří se tak daleko nedostali a skoro nikdo o nich neví –⁠​ protože ti zastání potřebují nejvíc.

Foto: Towpilot (talk | contribs), CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!