„Kam se tak ženeš?“ zeptá se mě.
„Nikam, jen mi to právě jde.“ Honem, než ten pocit zmizí.
„Fakt?“ přidá do kroku a začne si mě poťouchle prohlížet. „Kde?“
No právě. Vidět to není. Teda je, ale obráceně, což fakt nechcete, jenže obrně je estetika šumák. Takže když se mi bude chodit a hejbat líp, dost pravděpodobně přitom budu vypadat hůř. Jako při tom hovoru.
Budu víc napnutá, nakřivo, nohy vtočený dovnitř a na špičkách, a jak se znám, budu i šilhat. Zlepšení je totiž hlavně v tom, že se mi líp dělaj jednotlivý pohyby do různejch směrů a nemusím se na všechno tolik soustředit a dávat bacha. Jenže to moc patrný není, ani ta chvilková haluz z větší stability a jistoty.
Zato jakmile se zrychlím a mám z vašeho pohledu na čas přirozenější tempo, přestanu to v těle stíhat přepočítávat a zákonitě se někde jinde zdrcnu. A to mě zas nějak rozhodí, jako každýho spastika, což naopak vidět je a hned.
A pak už jde jenom o to, kam až sahají Hujerovi, respektive jak dlouho si ten dílčí hezkej dynamickej pocit udržím na úkor zvyšujících se křečí a jiných vjemů a bariér. Protože až jich bude moc, žuchnu nebo mě zválcujou bolesti a pocit těžkotonážnosti. A budu muset začínat odznova.
Zase dolovat jistotu, plynulost a jednoduchost z těla, který je kvůli diagnóze neustále ve střehu a v tenzi, protože chce chodit stejně samozřejmě a rychle jako vy. Plus musím ignorovat to, že pro svět chůzí všechny problémy končí, kdežto mně tím vlastně začínají.
Víc pohybu znamená víc napětí. A hodně napětí znamená hodně možností, co kde může kiksnout a co je třeba umět s čím kombinovat. Soustředěně a vědomě. Jenže uvědomění a soustředění znamená další napětí… A tak pořád dokola.
Sledujete? Vypadám a chodím takhle ne proto, že bych se nesnažila, ale právě proto, že jo. (To je jen vsuvka pro ty, co chtějí všechno tou snahou urvat a nepočítají s tím, že snaha si něco urve z nich.)
Stoj za to pořád ještě stojí, ale ta neúprosná logika napínání, zhoršování a vracení na začátek nebo spíš ještě o kus před něj už dávno ne. Pořád se snažím samu sebe předběhnout, abych neztratila příliš. Vás, co mi utečete, nebo sebe v honu za stabilitou, autopilotem a aspoň minimální elegancí.
Jo, někdy bych strašně moc chtěla bejt hezká i v pohybu, při chůzi. Cítit se a vypadat líp naráz.
A hlavně na dýl.
Foto: Pixabay
